Via Claudia Augusta - z Rakouského Linze do italských Benátek - časť 3
den pátý
Merano - Glurns, tento den 60 km, celkem 345 km
K snídani si tentokrát dopřávám plněnou housku zakoupenou na benzínce - cyklostezka mne z města vyvedla tak rychle, že jsem se nestihla zásobit v žádném supermarketu. Čeká na mne sedm zatáček a prudké stoupání do údolí o 200 výškových metrů výš a doufejme, že voda v Adiži oproti včerejšku klesla, protože níže položená místa stezky na úrovni řeky by byla z bezpečnostních důvodů uzavřena, o čemž svědčí zbytky červenobílé pásky zřejmě ze včerejška.
Údolí od pramene řeky Adiže v sedle Reschenpass až k Meranu se nazývá Vinschgau (v italštině Val Venosta). I tady jsou hlavním produktem zemědělství jablka. Dokonce je přímo u stezky v jednom místě umístěný samoobslužný jablečný bar. Tohle místo patří mezi oblasti nejchudší na srážky v Alpách a slunce zde svítí v průměru více než 300 dnů v roce. Tak to už jsem někde slyšela...
Vpravo hory, vlevo hory a uprostřed široké údolí s minimálním stoupáním. Stezka vede těsně podél řeky podobně jako železnice a pouze silnice občas mizí v tunelu. Vesničky jsou si podobné a hrady či hrádky taky, takže mi naprosto unikl i Juval, hrad Reinholda Messnera, který je zasvěcen mýtu hor.
Další prudší stoupání mne čeká mezi Goldrain/Coldrano a Laas/Lasa - opět cca 200 výškových metrů na vzdálenost 10 kilometrů. Navíc hlaďoučký asfalt je v těchto místech poprvé vystřídán šotolinou.
Údolí se začíná stáčet, za Meranem vedlo ve směru východ-západ, od vesnice Prad/Prato se směr údolí stáčí od jihu k severu. Po levé mám nejvyšší horu oblasti - hora Ortler bývala s nadmořskou výškou 3905 m nejvyšší horou Rakouska-Uherska. Před sebou mám známé Passo dello Stelvio. Nachází se v nadmořské výšce 2758 m a jedná se o nejvýše položené silniční sedlo ve Východních Alpách a druhé nejvyšší v Alpách; po jen o několik metrů vyšším Col de l'Iseran (2770 m). Chcete si něco takového vyzkoušet? Z Prada ležícího ve výšce 915 m až do výšky 2 758 m vás čeká 26 kilometrů s průměrným sklonem 7,4 % a 48 serpentinami :-)
Jenže já si tohle místo nemůžu ani prohlédnout, protože zrovna z tohoto údolí se sune odporný šedivý dešťový mrak. Rychle pryč, směrem na sever to vypadá mnohem lépe. Je tady sice kemp, jmenuje se Kiefernhain, ale nad ceníkem jenom zírám - 12,50€ dospělý, 11,00€ malý stan + kolo, taxa 2,00€, což dělá neuvěřitelných 25,50€ za noc v tom mém pidi stanu :-(
Další kemp je v Glurns/Glorenza. Časově jsem na tom dobře, ale nemá smysl jet dál - a třeba se zítra stane zázrak a obloha zmodrá. Zůstanu tady, protože zde bude navíc v noci tepleji - rozdíl v nadmořské výšce bude rozhodně znát. Sice tenhle kemp není s bazénem, ale platím za stan 10,00€ + taxu 0,70€, tj. jen 10,70€ A to ještě doplácím na to, že jsem sama, protože ta cena za stan platí až do počtu čtyř osob :-(
Ono by se sice dalo přespávat mimo kempy, ale v tomhle počasí si opravdu raději připlatím. Horká sprcha, čisťounké sociálky, možnost dobití mobilu a ohřátí vody k zalití instatní polívky či vločkové kaše a možnost sednout si s jídlem v suchu a v suchu si pohodlně chystat trasu pro následující den při cestování s pidistanem Ferrino Lightent 1, ve kterém lze jen spát, za ty peníze rozhodně stojí. Glurns je obehnán hradbami a navzdory tomu, že má dnes pouhých 850 obyvatel, má již po staletí statut města. Procházím se pod podloubím a má to jedinou chybu - počasí se tak zkazilo, že městečko je v podstatě vylidněné. V takové zimě se rozhodně nikomu na zahrádce sedět nechce.
Kemp je v Glurns přímo u řeky a na druhé straně je obrovský bunkr a další jsou vidět v okolí - tyhle informace ohledně Alpského valu u průsmyku Reschenpass jsem si vyhledala až dodatečně doma. A jedna podvečerní díra mezi mraky na západě :-)
den šestý
Glurns - Pfunds, tento den 55 km, celkem 400 km
Čeká mne závěrečné stoupání. Krajina je malebná, vrcholy nad tři tisíce metrů jsou pokryty sněhem a většinu doby samozřejmě kolo tlačím :-( I kolem hradu Fürstenburg :-(
Po třech hodinách ve spíše odpočinkovém tempu než ve snaze se strhat, jsem nahoře u jezera Haidersee neboli Lago della Muta a začíná krápat :-( Když jsem doma tuhle cestu plánovala, přidala jsem si jednodenní rezervu na pobyt v kempu u jezera v nadmořské výšce 1470 m a s vyjížďkou lanovkou nahoru a krátkou túrou pod vrchol Elferspitz/Cima Undici (2926 m). Jenže v tomhle počasí to v podstatě nemá smysl :-( V noci bych zřejmě zmrzla a seshora toho vidět zrovna moc nebude :-(
Chvíli jsem se schovávala před deštěm a čas využila k nákupu pečiva v malém obchůdku - téměř všechno je dnes zavřeno, protože je státní svátek - 15. srpen se zde slaví Assunzione della B.V.Maria neboli Nanebevzetí Panny Marie. Ale konečně je přede mnou hráz Reschensee, největšího jezera v Jižním Tyrolsku. Je to jezero částečně umělé (stavba přehrady v roce 1950 sjednotila dvě přírodní jezera a zatopila starobylou vesnici Graun a Reschen) a jeho hladina leží v nadmořské výšce 1498 m. Nějakým zázrakem se na chvíli mraky protrhávají a dovolují udělat aspoň pár pěkných fotek.
Jakže se tahle zábava jmenuje? Kitesurfing? Brr, ta voda je jako led.
Nefotogeničtější je horní část staré věže kostela Graun z poloviny čtrnáctého století - vypadá tak dobře i proto, že na její zrestaurování se vydalo v roce 2009 asi 130 000€.
Do nejvyššího místa trasy mne čeká už jen pár výškových metrů. Sedlo Reschenpass resp. italsky Passo di Resia mám v mapě vyznačené kótou 1507 m. Mám na sobě sice téměř vše, co mám sebou i včetně čepice, ale vše je suché.
Dala jsem to!!!!!!! S úsměvem od ucha k uchu zdravím všechny ostatní podobně postižené na dvou kolech a hlásím domů výškový rekord. Zatím jsem to kolo nejvýše vytlačila na Praděd, takže rekord překonán o 15 m :-)
Pokračovanie článku:
Autor: Alena Ilčík