Via Claudia Augusta - z Rakouského Linze do italských Benátek - časť 2
den třetí
Ospedaletto - Bolzano, tento den 110 km, celkem 245 km
Pohodička na hlaďoučkém asfaltu pokračuje a cyklistů potkávám minimum. Siluety středověkých hradů dýchnou historií, současnost připomene občasné křížení s rovnoběžně vedoucí dálnicí. A všude kolem jabloňové sady a jablka zelená, červená či fialově ojíněná. Musí tu být nádherně, když jsou všechny stromy na jaře v plném květu.
Občas jsou jabloňové sady vystřídány řadami skleníků s jahodami, občas někde roste vinná réva, ale jablka vítězí. Ochutnávám, ale škoda, do té správné zralosti jim ještě trochu sluníčka chybí. Stále nabírám výšku, ale téměř nepozorovaně. Vítr fouká z té správné strany čili do zad a jakmile se propletu městečkem Calceranica, ukáže se mi konečně jezero Lago di Caldonazzo v celé své kráse. Jsem v nadmořské výšce 449 m a jezero je 5 kilometrů dlouhé, 47 m hluboké a nádherně teplé :-) Ale tím, že jsem včera nedojela až sem, jsem docela ušetřila, ten nejlevnější kemp, Camping Punta Indiani, mi po mailu potvrdil cenu za small tent for one 18€ :-(
Po západním břehu podél silnice a podél kolejí vede kvalitní cyklostezka, ale najednou se napojuje na silnici a značení prostě zmizí :-( Mám stejný problém jako mnoho jiných přede mnou - není jednoduché se orientovat po silničkách přes Pergine a Civezzano, protože hlavním silničním tahem je silnice dálničního typu vedená směrem na Trento tunely. Nejvyšším místem přejezdu tak je stará rakouská pevnost Forte di Civezzano z roku 1868-1876, součást systému opevnění v Trentu v nadmořské výšce 500 m.
Ve dvou dnech nasbíranou výšku rychle ztrácím sjezdem do Trenta, hlavního města autonomní oblasti Trentino-Alto Adige. Ocitám se v údolí Adiže v nadmořské výšce 194 m :-( ve městě, kde se kříží italská kultura s tou rakouskou. Údolí Adiže od Trenta po Bolzano bylo nepřetržitě osídleno od pravěku a přes Brennerský a Reschenský průsmyk tvořilo důležitou spojnici přes Alpy směrem na sever. K nejnavštěvovanějším památkám Trenta patří dóm svatého Vigilia a biskupský hrad, ale já se jako všude jen protáhnu na kole městem - nemíním jej nechat někde bez dozoru (samozřejmě s výjimkou rychlonákupů v supermarketech).
Konečně skončí mé bloudění po nedostatečně resp. vůbec neznačených silničkách, protože se napojím na opravdovou cyklodálnici :-)
Adiže (italsky Adige a německy Etsch) je druhou nejdelší řekou v Itálii po Pádu. Pramení v průsmyku Reschenpass, takže mne bude provázet po několik dalších dnů až k nejvyššímu místu mého putování. Z pokračujícím odpolednem se obloha přede mnou začíná řádně černat. Rychle najít nějaký úkryt... Přeháňku přečkávám ukryta pod stříškou a naštěstí netrvá dlouho. Jsem u Salorna a tedy už v Jižním Tyrolsku, na území po celá staletí patřícímu Rakousku a kde dodnes mluví převážná většina obyvatel německy. Ale z mého pohledu je to jedno, zvládám stejně jen angličtinu. Mění se i styl informačních cedulí kolem stezky a začíná se opět od nuly.
Až do Bolzana pokračuje stezka podél toku Adiže, ale počasí se zřejmě zlepšit nemíní :-( Pojedu raději do kempu :-( Ale jinak je to naprosto pohodová cyklostezka podél řeky. Rovinatá, oddělená od silniční dopravy je vhodná opravdu pro každého. A pro zpestření si můžete odbočit do některého městečka po trase jako je Gargazon, Vilpiano nebo Terlano.
Camping Moosbauer mne příjemně překvapil. Obecně jsou všechny italské kempy příliš drahé - pro cykloturisty i proto, že mají prostor rozdělen na jednotlivé plochy a jejich cena rovnou zahrnuje cenu stanu a auta. Zde naštěstí mají k dispozici i plochu pro malé stany a wi-fi je k dispozici zadarmo - v Benátkách mi nabízeli přístup na 5 hodin za 2€. Jenže na ploše vyhrazené pro malé stany je docela plno a já potřebuju pokud možno vedle místa pro stan strom nebo obecně něco, k čemu mohu zamknout kolo. Takových míst tu moc není a podklad připomíná spíše uválcovanou šotolinu než trávníček. Zatlouci do něčeho takového kolíky je nad moje síly. Jenže v noci přichází pořádný slejvák, nedostatečně upevněné kolíky samozřejmě povolují a prověšená střecha funguje jako bazén. No nazdar, opět se marně snažím kolíky nějakým způsobem dostat dostatečně hluboko. Ani "hammer", který mi nabízí sousedi, nemá šanci pomoci, protože hliníkový kolík se prostě ohne. Propadám zoufalství, ale nakonec šňůry v tom největším dešti přivazuju - dvě ke kolu, třetí ke kohoutku na vodu, čtvrtou ke stromu a pátou k tyči sousedova samonosného stanu :-(
den čtvrtý
Bolzano - Merano, tento den 40 km, celkem 285 km
Noční anabáze s kolíky mne dostatečně poučila, ale to ještě netuším, že noční déšť, ač už naštěstí nikdy takhle silný, mne bude provázet po celý zbytek cesty :-(
Ráno se oblohou honí šedé mraky, ale co se dá dělat. Balím a vyrážím nejprve směrem do města. K snídani bude wurst a senf, schovat před deštěm se lze v některém z mnoha podloubí.
Ale pršet samozřejmě začíná až kousek za Bolzanem. Cyklostezka je klasicky z jedné strany ohraničena dřevěným zábradlím směrem k řece a na straně druhé plotem kolem železniční trati. A že je zde zrovna nádraží s parádní stříškou? Přes plot ze strany cyklostezky naprosto nedostupné místo...
Chvíli se skrývám pod mostem, ale voda stoupá přímo před očima, takže raději popojedu dál. Ponožkové sendviče (suchá ponožka - igelitový pytlík - mokrá ponožka), ani jízda v pláštěnce a nepropro kalhotách není nic moc, takže nakonec raději přes tři hodiny podřimuji převlečena do suchého pod střechou cyklistického odpočívadla na úžasně pohodlné červené pohovce. Je tady automat na nápoje a taky zásuvky napojené na solární baterie, kde si dobíjím mobil a celé to má jedinou vadu na kráse - je zde několik kamer a doufám, že nejsem na Facebooku naživo :-(
Bolzano je městem cyklistům zaslíbeným a historické centrum stojí za prohlídku. Před archeologickým muzeem stojí fronta. Ötzi je jméno, kterým je nazývána vynikajícím způsobem zachovaná přirozená mumie člověka z doby přibližně 3300 let před naším letopočtem, která byla nalezena v roce 1991 na ledovci v Ötztalských Alpách, poblíž rakousko-italských hranic ve výšce 3210 metrů nad mořem. Spolu s ním byl nalezen i jeho oděv a vybavení - vše je zde v muzeu vystavené.
Konečně přestává pršet, ale čas řádně pokročil, voda v řece pořádně stoupla a na každém mostě hlídkují hasiči. Raději se v Meranu ubytuji a večer si zajdu prohlédnout tohle lázeňské městečko.
Čeká mne řádně podmáčený kemp, ale poté příjemná pěší zóna, lázeňské domy, hrad Castel Trautmannsdorf a gotická katedrála San Nicolo.
A při cestě zpátky do kempu a poté větší část noci samozřejmě déšť... S neklidem pozoruji vzrůstající louži z vody stékající tak nějak furt na jednu stranu střechy stanu a tak do toho místa raději stavím ešus :-( Snad je ta podlaha opravdu voděodolná a švy kvalitně podlepené...
Pokračovanie článku:
Autor: Alena Ilčík