Již v listopadu jsme plánovali cyklistický výlet na Kubu, ale vždy se vše nepodaří, jak si naplánujeme. Při přípravách na listopadové promítání Afrických rytmů jsem si přeřízl nožem šlachu malíčku a v mžiku bylo po cestě. Se sádrou na pravé ruce by se mi na kole moc dobře nebrzdilo. Letecká společnost mé zranění uznala a za mírný poplatek jsme mohli přebukovat letenky na leden. A tak na druhý pokus jsme v prostředku ledna stáli na vídeňském letišti, na kterém jsme společně s kamarádem Mírou čekali na letedlo, které nás přes španělský Madrid doneslo až k ostrovu soudruhů, do hlavního města Kuby Havany.

Po stopách historie

Dvě války za nezávislost ostrova a padesát let úspěšné revoluce (z pohledu kubánské vlády), to vše jen co by kamenem dohodil od mocného a neústupného amerického souseda. Taková je realita. Kuba se honosí sedmi místy prohlášenými UNESCO za památky světového významu.

Hrdličky v Havaně

Čtrnáctihodinový let do Havany probíhal hladce a i všechny kola přiletěli společně s námi. Jak víte, vždy si cestu naplánujeme do detailů z důvodu dovolené. Na Kubu jsme si vyčlenili šestnáct dní a rozhodli jsme se vyrážet na jednotlivé světové strany do míst kopců. Pro přepravu z místa na místo jsme používali místní turistické autobusy (do místních linek turisti nesmějí).

Na letišti si pronajímáme taxi, které nás dopraví do hotelu, který jsme si vybrali v průvodci Lonely Planet. Bohužel hotel náš řidič ani za pomoci policie nenachází. Tak se přesunujeme do hotelu v centru Havany. Ranní pohled ze střechy hotelu na centrum Havany nebyl moc líbivý. Polorozpadlé šedivé betonové stavby nevypadají moc vábně. Při prvních kilometrech centrem Havany vidíme jiný, námi již zapomenutý svět. Lidé čekají fronty na pečivo, noviny, ranní kávu a jiné potřebné věci. Po ulicích jezdí vozy bývalých socialistických republik, ale i nádherné americké bouráky, které byli zkonfiskovány jejich majitelům po revoluci. Pro milovníky veteránů opravdový ráj. Na Kubě vlastní vozy jen deset procent občanů, tak že provoz není nikterak velký. V centru Havany navštěvujeme Capitol a poté se z centra podél pobřeží přesunujeme směrem na jihozápad K městu Viňales.

Pozor při placení

Obloha je posetá mraky, mezi nimiž prosvítá sluníčko, teplota je příjemných 23 stupňů. Jedeme po betonovém molu podél mexického zálivu a začínáme mít hlad. Zastavujeme u stánků na pizzu. Dáváme si dvě pizzy a každý jednu Tu-kolu (coca-cola). Při placení nás obsluha zkouší okrást o dvojnásobek ceny, ale nedáme se. Na Kubě mají dvě měny, jedna je pro místní kubánské peso a druhá pro turisty konvertibilní pesos. Místní se pokouší neustále turisty natáhnout. A tak je dobré být neustále na pozoru.

Cesta do Viňales

Opouštíme Havanu a čím dál jsme od hlavního města, tím provoz řídne. Lidé kolem nás jsou milí a všichni nás zdraví. Čekají u silnic s bankovkou na vozidlo, které je odveze k jejich cíli. Jezdí na korbách nákladních vozů. Buď na těch, které u nás vozí hlínu na skládku nebo na speciálně upravených nákladních vozech, které mají plachtu, sedačky ale i schůdky pro nastupovaní. K posunování z místa na místo slouží i povozy táhnuté koňmi a voly.

Krajina za Havanou je mírně zvlněná a místa, která jsme si připravili pro naše putování rozhodně rovinatá nejsou. Kolem nás kvetou orchideje a vysoké palmy společně s listnatými stromy dodávají krajině exotický charakter. Chvíli jedeme po dálnici, která je pozůstatkem po americkém hospodářském rozmachu, který probíhal na Kubě před revolucí. Bohužel díky revoluci se nestihli dálnice dostavět, a tak vedou místy odnikud nikam. Nedostavěné přemostění slouží místním obyvatelům jen jako velký štít proti slunci. Přece nemohou komunističtí představitelé státu dostavět něco, co začali Imperialisti z USA.

Naší první zastávkou se stává přírodní rezervace Sierra del Rosario u Las Tarrazas, která byla v roce 1985 prohlášena za první Kubánskou rezervací pod patronací Unesco. Nádherné, ale drsné kopce pro naše nerozšlapané cyklo nohy jsou první zkouškou. Borovicové husté lesy střídají palmové háje všude kolem. V jednom strmém stoupání nás předjíždí nákladní automobil plně naložený uhlím napěchovaným v pytlích. Čoudí tolik, že za ním není nic vidět. Na vrcholu stoupání potkáváme dvojici cykloturistů z Holandska, kteří nám dávají dobré rady na další cestu. Loučíme se a jedeme z kopce dolů. Po pár metrech klesání vidíme převrácený nákladní automobil , který nás před pár okamžiky předjížděl. Otřesená posádka běhá kolem vozu a zbytek nafty vytéká z nádrže na silnici. Chceme jim poskytnout pomoc, ale odmítají. Měli štěstí, že nespadli dolů ze srázu.

Dojíždíme do vesničky Soroa, kde za mírný poplatek docházíme po polorozpadlé betonové cestě k nádhernému vodopádu. Voda padá asi z 20-ti metrové výšku a rozstřikuje se dole o kameny. Opouštíme vodopád a na chvíli kopcovatý terén vyměňujeme za nudnou dálnici. Po 20km ji opouštíme a po zničené cestě pokračujeme k vápencovým homolím do oblasti Viňales.   

Viňales

Národní park Viňales, jedna z nejkrásnějších oblastí Kuby, je ukryta v pohoří Sierra de los Órganos. Skládá se z několika dlouhých údolí, která jsou rozdělena vápencovými horami, připomínající svým tvarem obrovité kopky sena. Malá zelená políčka tabáku, juky či rýže ostře kontrastují s úrodnou do ruda zbarvenou železitou půdou, na níž se jakoby až k samotnému nebi zvedají homolovité kopce, z nichž do dálky svítí vápencové stěny. 

Do města Viňales dojíždíme za tmy. Mírumilovní psi, kteří si nás přes den ani nevšimnou se po západu slunce mění v hlídače a vrhají se na nás. Musíme chvílemi i zastavit, ale vše se obejde bez úrazu. Dnes se ubytováváme v soukromém ubytování Hospedaje. Dohazovači ubytování mají z turistů dobrý byznys. Dovedou turistu k ubytovateli a za tuto službu si účtují 20-30% z ceny za ubytování. Několikrát se nám stalo, že nás majitelé ubytování dovedli raději ke konkurenci než aby nás ubytovali. Lehce vydělané peníze, ne? V ubytovnách nám vaří snídani a večeři o několika chodech převážně jde o vajíčka, kuře, rýži. Přes noc mám velké křeče a přichází na mě první průjem. Nejdříve to nejde a pak na toaletě sedím skoro až do rána. Na mé spolucestovatele to dopadne až o pár hodin déle.

Santo Tomás

Naše další naplánovaná etapa vede údolím Viňales mezi tabákovými plantážemi do vesnice El Moncada, kde se pěstuje káva, cukrová třtina a banány. Ale pro nás je hlavní atrakcí vápencová jeskyně Gran Caverna de Santo Tomás, kterou po vyfasování helmy a čelové svítilny jdeme s průvodcem prozkoumat. Oproti naším jeskyním, se neponořujeme do hlubin země, ale stoupáme strmě vzhůru do nitra vápencové hory, kde se ukrývají nádherné krápníky. Při zpáteční cestě navštěvujeme rodinu, která obhospodařuje tabákovou plantáž. Právě sklízejí úrodu. V uzavřeném domku sloužící jako sušárna tabákových listů. Mezi dva provázky připevněné na prkno zaplétají tabákové listy a nechávají je zde do úplného vysušení. V chudě vybaveném domku nám majitelka z tabákových listů na stehně ubaluje doutník, který s ní společně ochutnáváme. Za malou exkurzi jim rádi přidáváme pár pesos na přilepšenou.

V centu Viňales si kupujeme lístky na autobus do Havany a poté do vyhlášeného střediska Varadera. Doprava autobusem probíhá překvapivě hladce. Kola narovnáváme do zavazadlového prostoru a řidiči nám pouští film a zastavují na malé občerstvení. Cestu dlouhou 350km zdoláváme asi za 5 hodin. Po ubytování v hotelu se jdeme smočit do vln mexického zálivu. 

Pro Ty, co nečetli první díl našeho povídání (vyšel před 14 dni v týdeníku TOK). Vyprávíme o zemi, kterou Soudruzi drží pevně ve svých rukou. Již padesát let a podle našeho poznání ještě dál u moci budou. (Zpátky ni krok)

Vyhlášené Varadero

Na samém konci Via Blancy, 140km východně od Havany se rozkládá největší a nejznámější turistický komplex karibské oblasti – Varadero. Tvoří ho bělostná pláž o délce 16km. Pouze z Kanady sem týdně létá na 50 charterových letů. Rekordního počtu turistů bylo dosaženo v prosinci roku 2002, kdy na blízkém letišti přistálo během jediného dne 21 337 osob. Dva ze tří návštěvníků Kuby směřují výhradně do hotelu na Varaderu.

Díky největšímu návalu turistů jsou i pro nás hotely drahé. Procházíme se po hlavní třídě mezi stánky se suvenýry. V bankomatu vybíráme peníze a potom si bereme Taxi, které nás odváží do rybí restaurace Albacora, kde si dáváme směs z darů moře a místní pivo Bucanero. Po večeři zastavujeme v malé hospůdce, kde při místní živé hudbě popíjíme Cuba libre (cola s rumem) a posloucháme hity jako Guantanamo a jiné.

Trochu nám zatopili

Ráno opouštíme Varadero po dálnici, kde opět auta kolem nás pěkně čoudí. Jedeme směrem na Matanzas. Před letištěm odbočujeme na vedlejší silnici, která vede stejným směrem. Předjíždějí nás cyklisti na silničních kolech, kteří zde trénují. Jeden se k nám dokonce přidává a jedeme spolu přes dvacet kilometrů. Na chvíli jsme si vyměnili i kola a on šlape na mém s bagáží a já na jeho silničním. Moderní horská kola na Kubu ještě nedorazila. Nový cyklistický kamarád nás provází přes město Matanzas a my si po ujetí prvních dnešních 30km dáváme zasloužený odpočinek. U místního kostela a u chátrajících betonových paneláků se marně snažíme sehnat něco k snědku. Za městem nás čeká strmé stoupání, které je za dnešního horkého počasí docela náročné. Naštěstí je na vrcholu stoupání malá restaurace pod velkým stromovým fíkusem.

Silnice pokračuje mírně zvlněnou náhorní plošinou a kolem nás jsou palmové háje a jezírka. Krajinu hyzdí jen socialistické závody v podobě rafinérek, chemiček a ropných polí, které jsou v dosti chatrném stavu. Malou zastávku děláme na pláži u Santa Cruz de Norte v Jibacoe, kde je nádherná pláž, které ubírá na kráse betonové molo a hodně nahlas puštěná hudba z nedalekého hotelu. Po smočení těl pokračujeme nejvíce zdevastovanou přírodou jakou jsme na Kubě viděli. Staré ropné věže a zbytky páchnoucí vylité ropy všude kolem cesty nám moc nevoní. Za tmy dojíždíme na okraj Havany do předměstí Cohimar, kde se nám opět nedaří sehnat ubytování. A tak nás jeden manželský pár nás načerno bere do svého příbytku, kde trávíme noc.

Místní sprchy jsou trošku jiné, než jsme zvyklí. Z malé nádobky vedou dva dráty do jističe, který je umístěn přímo za sprchou. Míra zažil ve sprše malou nehodu. Při zapínání jističe si nevšiml, že jeden drátek není na svém místě, a tak dostal natvrdo ránu 110V.

Brzy ráno vyrážíme k pevnosti v Havaně La Cabaňa, která leží u floridské úžiny u vyústění Havanské zátoky . Z hradeb pevnosti je krásný výhled na Havanu. Do centra Havany vede cesta přes zátoku jen tunelem, ale tam cyklisti nesmějí. Tak pokračujeme v cestě podél dalších pevností a po malé zastávce u sochy Ježíše, hledící na zátoku, sjíždíme k molu. Odtud malé lodě převážejí místní občany přes zátoku. K našemu překvapení jsme podrobeni kontrole jako na letišti a je nám odebrán kubánský rum, který jsme měli jako prevenci proti průjmu. Nezmohli jsme nic. Za pár minut jsme na druhé straně zátoky a pokračujeme směrem k autobusové společnosti Viazul, která převáží po Kubě turisty a bohaté Kubánce.

Místní přeprava

Chceme přejet busem na druhou stranu ostrova do města Santiaga de Cuba, ale máme smůlu, autobusy jsou na tři dni dopředu zarezervované. Tak přejíždíme k autobusové společnosti Astro, která přepravuje místní obyvatele, ale ta nesmí brát turisty. Tak nevíme, co dál. U autobusového nádraží Astro se na nás vrhnou místní přepravci a nabízí nám, že nás převezou do Trinidadu kam je to z Havany 350km za cenu 150 euro. Snažíme se smlouvat, ale nedaří se nám. Když nám řidič ukazuje vozidlo, do kterého bychom se měli naskládat my tři i s koly, argumentuji, že se tam nemůžeme vejít. Přichází návrh, že za stejnou cenu pojedeme s dvěma vozidly, a tak souhlasíme. V jednom jedou kola a Míra, aby se kola neztratila v nenávratnu a my v druhém voze společně s bagáží. Vyrážíme směrem k Trinidadu odkud také jezdí autobusy Viazul do Santiaga, tak budeme mít snad štěstí. Cesta ubíhá celkem rychle a řidiči si při dešti otevírají okna a myjí ruce a obličej. Náš řidič jede rychleji než Mírův. Jeho řidič při našem stíhání nebezpečně předjíždí a překvapí ho protijedoucí kamion, tak strhává vozidlo do travnaté krajnice a silně se opotí a jede se dál. Když policie stojí u krajnic vozovek máme za úkol se více krčit v sedačkách, aby nás neviděli. Při tankování benzinu si náš řidič kupuje placatici rumu a hned se jí snaží ztrestat. Když vidíme, jak řidič za jízdy alkohol konzumuje raději mu v pití pomáháme. Do Trinidadu přijíždíme za tmy. Náš řidič nám nabízí ubytování a my souhlasíme i když víme, že nás to bude stát více peněz. Bydlíme v domku jehož okna jsou zamřížované jak jsme později zjistili ve městě jsou mříže normální.

Tajemný Trinidad

Trinidad byl v roce 1988 vyhlášen za světové dědictví Unesco. Nádherné dlážděné cesty, neobyčejná architektura, kombinace přírodního prostředí okolních hor Topes de Collantes a blízkého mořského pobřeží.

 

Po snídani jdeme prozkoumat město po dlážděných cestách stoupáme vzhůru ke kostelu. Cestou nás zastavuje místní podnikavec a nabízí nám doutníky. Jdeme se k němu podívat. Doma nám vyndává krabice doutníků značek Monte Cristo a jiných vyhlášených značek. Doutníkům ani jejich cenám nerozumíme, ale jako suvenýr necháváme podnikavci vydělat a pár doutníků si kupujeme. V centru města je mnoho lidí, kteří se nechávají za pár korun vyfotit s doutníkem. Turistům se to líbí a rádi je fotí. Před restauracemi hraje místní živá hudba a láká turisty k posezení. Trinidad se nám moc líbí svou atmosférou a svým životem. Např: před kostelem si kluci cvrnkají fotbal. Do dřevěné desky natloukli hřebíky jako hráče a drobnou mincí se snaží přecvrnknout do soupeřovy branky. V jiné ulici hrají svůj oblíbený baseball. A na rohu spravuje motorkář svůj stroj naší výroby Jawa 350. Na Kubě našich motorek jezdí hodně a jsou ve velice dobrém stavu.

Po prohlídce města nasedáme na kolo a jedeme po polorozpadlé cestě smočit svá těla k vyhlášeným plážím Karibiku. Koupání je příjemné i když se ochladilo a ze severu fouká studený vítr. Opět je vidět jak se nikde na Kubě do ničeho neinvestuje a zašlá sláva betonových doplňku první republiky silně chátrá. I pálení travnatých ploch ve vnitrozemí nedělá na obzoru dobrý pohled. Vracíme se do místa našeho ubytování a po večeři jdeme spát. Noc pro mě není moc příjemná. Neustále mě něco kouše převaluji se z jednoho boku na druhý a kousání nepřestává, až když si vlezu do spacáku usínám. Ráno zjišťuji že jsem na bokách poštípán od štěnic. No v pokoji za 25 euro by štípavé potvůrky mít nemuseli. Nasedáme do autobusu, který nás po celodenní jízdě dováží do druhého největšího města Kuby Santiaga de Cuba. S ubytováním nemáme velký problém, a tak po malé večeři v restauraci pro místní, si užíváme noc bez kousání.

Zakázané Guantanámo

Ráno vyrážíme směrem do Baracoy přes Guantanámo. Nejprve si pro jistotu na stanovišti autobusu Viazul kupujeme zpáteční lístky do Havany, a pak už strmé stoupání po dálnici směrem ke Guantanámu. Projíždíme vesničkami, kde lidé žijí svým životem. Vysedávají před domy na houpacích křeslech a nebo cestují pro nás neznámo kam. Silničáři opravují asfaltovou vozovku poléváním naftou a když je práce přestane bavit zbytek tekutiny vylijí do škarpy a užívají si pohody slunečného dne. Ve městě Alta Sango právě probíhá trh a lidé prodávají své produkty, které vypěstovali. Převážně rajská jablíčka, zelí, česnek,dýně, cibuli, fazole a jiné. S velkým respektem se díváme na uzená prasátka, jejichž maso je nakrájeno v houskách. A vše uschováno před mouchami za sklem a to v pětatřicetistupňovém teple, ale i salám v housce a oblíbené pizzy. Zmrzlina nesmí samozřejmě chybět.

Projíždíme krajinou, kde se ve velkém množství pěstuje cukrová třtina a zemědělci ji sekají mačetami a nebo kombajny, které jsou dávný dar ze SSSR. Vidíme na poli jak vyorávají brambory jedním volem opět bez chomoutu a potah mají přivázán jen za rohy zvířete. Zatím co jeden pracuje dalších deset pracovníků sedí na pytlích s bramborami a kouká. Kolem cesty je stále více banánových plantáží a snažím se jeden trs koupit. Cena za celý trs je dvě eura, ale banány jsou tak zelené, že by jsme je mohli jíst možná za měsíc. Kupuji alespoň kubánské pomeranče. Pro starší čtenáře připomenu nakyslou chuť, silnou dužinu a spousty pecek (jakou jsme na ně stáli frontu v dobách totality co). Lence moc nechutnají, tak ty tři kila, které jsem usmlouvat za výbornou cenu vezu v batohu další tři dny.

Další zvláštností zde na východní části ostrova jsou ploty z kaktusů, které jsou úhledně ostříhané. Vrata před domy většinou nejsou. Před Guantanámem je třicet kilometrů dálnice vedoucí odnikud nikam. Opět se k nám přidávají cyklisti a jedou společně s námi. Guantanámo nepřipomíná život bohatého souseda žijícího na základně o dvacet kilometrů dál. Lidé se po městě pohybují v povozech táhnutých koňmi bez jakéhokoliv odpružení. Výhodou je, že tato doprava nesmrdí. Jen koňských koblih máme plné vzorky kol. Ubytováváme se v příjemném domku v centru. 

Druhý den ráno jedeme směrem kde je americká základna, ale na pevnině je také kubánský vojenský prostor a vše je řádně střeženo. Zákaz fotografování samozřejmě platí pro všechny. Kolem americké základny je podle průvodce největší minové pole na světě a americké poplatníky stojí provoz základny 80000dolarů denně. Aby ne když tam mají golfové hřiště a nechybí McDonald. Soudruzi Američanům v dobách naschválů z obou stran odstřihli elektrický proud a vodu. Tak si vše vyrábí a filtrují z vody mořské. Pohled z přilehlého kopce na základnu USA je možný jen s průvodcem, který vás na kopec vyveze a při pohledu do starého ruského dalekohledu vidíte v dáli plápolat americkou vlajku. Tuto kratochvíli jsme si nechali ujít. A při stoupání do kopce v dusném počasí jsme ukazovali prstem směrem do zátoky, tam někde jsou Amíci.

Dnes se naposledy přeneseme převážně na východ ostrova Kuba. Do míst známého Guantanáma, kde jsme minulé povídání zakončili.

Modrý a klidný Karibik

Ve zvlněné krajině projíždíme mezi malými osadami a banánovými plantážemi. Na střechách domů z hlíny je to vidět, protože místní jako střešní krytinu používají banánové listy. Dojíždíme k slaným vlnám Karibiku na vodní hladině není díky regulovanému rybolovu vidět žádná loď. Oproti jiným destinacím je to zvláštní pohled. Zastavujeme v malé restauraci u silnice a dáváme si pivo ze spritem, v Alpských zemích nápoj nazývaný Radler. Balená voda je k dostání jen ve velkých městech a sladké limonády se ve velkém horku pít nedají. Poblíž restaurace je malá pláž, ale na koupání dnes nemáme chuť. Silnici do Cojobaby pokračuje převážně podél Karibského moře. Po pravé straně máme moře, jehož pláže nejsou písčité, ale pískovcové ostré útesy sahají až na břeh. Po levé ruce vidíme nádherné pískovcové skály, mezi kterými rostou palmy, keře a nádherné kaktusy. Po cestě kolem nás na koňských hřbetech jezdí místní a už z dálky nás zdraví. Doprovod jim vždy dělá věrný přítel pes a laso mají vždy pevně přidělané k sedlu (pohled, který mi známe už jen z westernových filmů).

Jiný svět

Děti s šátkem na krku se vrací ze školy a já si je za malý bonbónový úplatek můžu vyfotit. V krajině přibývá kaktusů, jejichž výška přesahuje dvou metrů, nádherný pohled. Před městem Imías je velké množství betonových billboardů, na kterých vládnoucí komunistická strana Kuby Volveran ukazuje místním koho mají volit. Na jednotlivých betonových monolitech jsou vyobrazeni jednotlivý členi strany a na každém monolitu nechybí vlajka Kuby a číslo voleného. Jako u nás před revolucí i tady převažuje na billboardech jen jedna strana (vláda jedné strany). Za městem nás předjíždí velký nákladní vůz, který má připojen speciálně upravený přívěs na převoz lidí. Typuji, že se tam vejde kolem 150 pasažérů. Za ním jedou nákladní vozy upravené pro převoz lidí. Všichni míří společně na místní hřbitov, kde právě probíhá pokládání věnců, a tak musí být všichni přítomni. Mezi domy projíždí pán na kole, které je upraveno na typ sajdkáry a v krabici vedle sebe má pečivo , které rozváží po domech. Chci si od prodavače pečivo koupit, ale prodat mi ho nemůže. Housky jsou na přídělové lístky a ne za peníze. Když si prodavače fotím, asi vypadám hladově, protože mi dává tři housky zdarma. Moc mu děkuji, ale peníze odmítá. Chutí jsou podobné našim hamburgerovým houskám.

Nevšední zážitek

Přiblížili jsme se k pohoří Sierra del Purial a vidíme mračna vody, jak v dáli skrápí vrcholky hor. Dnes jsme se rozhodli poprvé přespat v ubytovacím zařízení Campismo, které patří společnostiEmpressa Nacional de Campismo Popular. Jsou určené především pro Kubánce a jsou otevřené v závislosti na kubánských státních svátcích a prázdninách. K bráně Campisma ve vesnici Cojobabo dojíždíme v podvečer. Bohužel nás nechtějí ubytovat i když mají volno. Obvyklý kubánský problém je, že kde spí Kubánci nesmí spát turisti. Posílají nás do Baracoy, ale ta je po silnici La Farola přes kopce a to se nedá za hodinu a půl zvládnout. Po příletu na Kubu jsem se obalil socialistickým flegmatismem a nic neřeším. Stojíme před bránou, ono to nějak dopadne v odhodlání spát klidně i před bránou Campisma. A opravdu naše valutové peníze jsou pro místní kouzlo. Zaměstnanec od brány běží pro ředitele Campisma a ten nám nabízí potají nocleh u něj doma. Jenže nás nesmí nikdo vidět. K večeři nám nabízí rybu s rýží. Posílá nás ať se schováme na pláž, která je za městem a přijdeme hodinu po setmění. Nic nám nezbývá jdeme se schovat na pláž. Od moře fouká studený vítr, tak to na koupání moc není. Pozorujeme západ slunce a uvažujeme, že přespíme jen tak pod širákem na pláži. To ale jen do chvíle než zapadne slunce, kdy se na nás ve velkém naženou písečné blechy a štípou a štípou. Nedá se to vydržet, musíme vstát a jít pomalu k vesnici.

Náš ubytovatel už jede proti nám na kole a vede nás ke svému domu. Jednoduchý dům postavený z hlíny vypálené na slunci a střešní krytinu zdobí vlnité plechy. Uvnitř je jedna místnost přepažená příčkou, za kterou se skrývá vykachlíčkovaná část, v níž je uprostřed díra (koupelna možná i WC zároveň). V místnosti jsou ve tvaru L dvě postele a v jednom rohu za závěsem naházené prádlo určené k běžnému užívání a v druhém rohu jedno plotýnkový vařič a vařící hrnec na přípravu rýže. Společně v domě žije mladý manželský pár s dvouletou dcerou. Večeře proběhla dle plánu a majitel nás neustále nalévá kubánským rumem. V místnosti je teplo, které rozhání jen na plno puštěný větrák. Místo oken jsou jen dřevěné žaluzie kudy štiplavý hmyz volně vniká dovnitř za světlem. Malé holčičce dávám naší českou sušenku značky Delisa a ona si mě hned oblíbí. Musím jí dát i pusu na dobrou noc, když jde spát do vedlejšího domu k babičce. Máme možnost i koupele ve vykachlíčkované místnosti je uprostřed kýbl s vodou, který nám musí stačit na nutnou očistu našich prosolených těl. Když se snažíme zhasnout světlo v místností zjišťujeme že zde není vypínač, jen dva dráty spojené k sobě. Za nocleh po nás chce majitel 50 euro, které odmítám platit a dohadujeme se na 40. Slíbenou máme i ranní snídani. Ráno nás budí majitel domu už po páté hodině těsně před východem slunce a rychle musíme opustit dům bez slíbené snídaně. Spánku jsme si moc neužili díky páchnoucím matracím, štiplavému hmyzu a hučení větráku.

Vysokohorská silnice

Vyrážíme směrem k Baracoe. Původně plán byl dojet do nejvýchodnější části ostrova, ale ta je díky vojenským manévrům uzavřena. Do Baracoy vede známá vysokohorská silnice La Farola, která vede přes pohoří Sierra del Purial. Až do roku 1960 než byla vybudována silnice zůstávala tato oblast zcela oddělena od zbytku ostrova, jediný přístup byl z moře. Stavba La Faroly byla prezentována jako první velký úspěšný porevoluční počin, i když se říká, že její architekt a stavbyvedoucí vzápětí utekl do Spojených států. Podél silničky prodávají chudí vesničané turistům koule ze surového kakaa a kornouty z palmové kůry zvané cucurucho. Jsou naplněné sladkou pochoutkou – rozmixovanou směsí sušeného ovoce a kokosu. Kromě toho nám vesničané nabízejí i sáčky ze zrnky surové, jen na ohni opražené kávy, malé červené banány plátanos manzanos a mandarinky krásně navlečené na niti. Silnice je dlouhá necelých padesát kilometrů a překonává divoké pohoří Sierra del Purial, aby se v sérii nekonečných serpentin a neuvěřitelně strmých výšlapů i sjezdů objevila zpět u mořské hladiny. Socialistická silnice byla samozřejmě vyrobena z oblíbeného komunistického materiálu betonu a za deštivého počasí je dosti kluzká.

Stoupáme v serpentinách a samozřejmě si od místních kupujeme již zmiňované laskominy. S přibývající výškou se kazí počasí a my místo výhledů do okolního nádherného pohoří koukáme do deštivých mraků, které nás oplachují svojí sprškou. Při stoupání ještě drobně mrholí, ale při sjíždění z kopce dolů se spustí z deštivé peřiny 100% přívalový déšť. Připadáme si jako v automatické pračce a deštivé proudy vod nám ukazují sílu přírody. Po přejezdu pohoří navštěvujeme v malé vesničce Los Hoyos malou školu prvního stupně. Žáci mají právě přestávku a naše návštěva tropí mezi žáky nekázeň. Předvádějí se a ukazují nám, co umí, prostě děti. V této třídě mají chlapci červené kalhoty děvčata červené sukně, všichni stejně bílou košili a červený šátek. Třída je bez oken, jen střecha a betonová podlaha v těsném sousedství vedle banánové plantáže.

Poslední Indián

Překonáním průsmyku se dostáváme k Atlantickému oceánu do přímořského města Baracoa, kde se při své objevné cestě přistál Kolumbus. Byl prvním Evropanem, jehož noha vkročila na Kubu (v místě dnešního města Baracoa na severovýchodním výběžku ostrova) se 28.10. 1492 stál Kryštof Kolumbus. Přistáním karavel Santa Maria, Pinta a Nina na Kubě a na okolních ostrovech tak začíná objevování a dobývání Nového Světa. Po prozkoumání ostrova byl údajně Kolumbus natolik uchvácen jeho krásou, že ho označil za nejkrásnější místo, jaké kdy lidské oko spatřilo. Místo (dnešní Baracou) pojmenoval Porto Santo a jako symbol záboru pro španělskou korunu zde nechal vztyčit dřevěný kříž (La Cruz de la Parra). Dnes se tento kříž, považovaný za jednu z nejvýznamnějších náboženských relikvií v celé Latinské Americe, nachází v malebné katedrále Catedral de Nuestra Seňora de la Asuncion, na okraji nádherně zeleného náměstí Parque Independencia v centru města. Přistáním Kolumbovy flotily je však osud zdejšího ráje podstatě zpečetěn. Koncem roku 1514 už měli dobyvatelé na ostrově sedm osad: Baracoa, Santiago de Cuba, Bayamo, Puerto Príncipe (Camaquey), Sancti Spíritus, Trinidad a Havanu. Kromě útrap a chorob s sebou Španělé přivezli také cukrovou třtinu. Velázquez se sice snažil chránit původní obyvatelstvo před španělskými excesy, indiáni však přesto vymírali po tisících. Symbolem odporu Tainů proti bílým dobyvatelům se stal náčelník Hatuey, který se postavil do čela domorodého povstání. Když padl do španělského zajetí, byl odsouzen ke smrti upálením. Ještě než hranice vzplála, snažil se jakýsi františkánský mnich Hatueye přesvědčit, aby pro spásu své duše přijal křesťanství, Hatuey však odmítl se slovy, že pokud jsou v nebi i křesťanéŠpanělé, on sám radějiskončí v pekle. Stal se tak národním hrdinou. Jeho sochami se to hemží hlavně v okolí Baracoy a na jeho počest pojmenovali také nejlepší kubánské pivo.

Zahalená Baracoa

Baracoa je mnohými prohlašována za nejpůvabnější místo celé Kuby. Leží na pobřeží Atlantiku v krajině plné zelených kopců pokrytých hustými lesy s množstvím palem a kakaovníků, protkané půvabnými řekami. Výraznou dominantou okolí je stolová hora El Yunque (v překladu "kovadlina", 575 m n.m.), porostlá hustým deštným pralesem, ve kterém můžete spatřit divoce rostoucí orchideje a nádherně červené epifyty. Vrcholová náhorní plošina byla po miliony let zcela izolována od okolního světa, a tak se zde vyvinula řada palem a kapradin, které nespatříte nikde jinde.

My si nacházíme ubytování uprostřed města a prozkoumáváme město. Pokoušíme se v místní poště připojit na internet, ale rychlost připojení je tak pomalá, že vyhledávač seznam se otvírá půl hodiny, tak že jsme kontakt s okolním světem po internetu opustili. Opět máme problém s odjezdem autobusu. Na příští dny jsou spoje zamluvené, ale druhý den ráno si místo v autobuse již platíme. Autobus zpět do Santiaga de Cuby vyráží ve dvě hodiny odpoledne. Ve zbývajícím čase si ještě stačíme udělat cyklo vyjížďku kolem Atlantického oceánu směrem na západ. Na konci Baracoy jedeme kolem továrny na čokoládu, která se zde vyrábí. Pokoušíme se továrnu navštívit, ale máme smůlu. Co kdybychom okoukali výrobní program. Čokoládu ochutnáváme  a musím uznat, že nám nikomu nechutná. Je z ní hodně cítit kakao. U silnice nakukujeme do poloprázdného krámu, kde byl nápis na zdi socializmus nebo smrt. Věřím, že se tyto časy k nám již nikdy nevrátí i když poslední volby ukázali, kdo ví…  

Druhé největší město

Autobusem se přesunujeme bez problému do Santiaga de Cuby. Město bývá označováno za klenot východní části ostrova. Rozkládá se v těsné blízkosti hluboké zátoky a vysokých hor a setkáte se zde s typicky uvolněným životním stylem a pestrou směsicí obyvatel - právě Santiago bývalo prvním místem, kam dorazily první lodě s africkými otroky. Město bylo založeno v roce 1515 Diegem Velasquézem a pojmenováno po španělském patronovi, svatém Jakubovi (Santiago). Pro svou výhodnou polohu se stalo branou do země a na čas rovněž hlavním městem. Jeho rozmach však netrval příliš dlouho - po opadnutí zlaté horečky, několika zemětřeseních a nájezdech pirátů se v roce 1553 guvernér ostrova Gonzálo Peréz de Angulo rozhodl přesídlit do Havany. Pět let nato byl dokonce vydán edikt, podle kterého veškerý zahraniční obchod musel směřovat přes Havanu, čímž bylo Santiago definitivně odsunuto do role dvojky.

Většina zajímavých míst se nachází v historickém centru města, v bezprostřední blízkosti charismatického náměstí Parqué Céspedes. Toto místo, (původně pojmenované jako Plaza de Armas) je vyhlášenou zónou místních lehkých dam, lovících mezi turisty své zákazníky. Celý park je obklopen řadou skvostných budov. Naleznete zde radnici Ayuntamiento, někdejší sídlo guvernéra Kuby (Casa del Gobierno), bývalou vilu Diega Velasquéze (nyní Museo de Ambiente Cubano), či slavnou katedrálu Catedral de Nuestra Seňora de la Asuncion. Tato katedrála byla původně postavena v roce 1522, přičemž posléze byla několikrát zničena piráty a zemětřesením, a opět znovu postavena. Nad vchodem do katedrály můžete spatřit postavy andělů a sochy Kryštofa Kolumba a Bartolomée de las Casas, ochránce Indiánů. Nedaleko od katedrály se nachází Balcon de Velasquéz, replika původní pevnosti, střežící vjezd do přístavu. Nenecháváme si ujít Museo de Ron (muzeum Rumu), kde si můžeme prohlédnout všechny druhy vyráběných rumů na Kubě a jinde ve světě. Ve sbírce nechybí ani náš Tuzemák z Božkova. Pod muzeem je i malá restaurace, kde ochutnáváme pár rumových vzorků. V okolí Santiaga de Cuba si opět dopřáváme malou cyklo vyjížďku, při které navštěvujeme vyhlídku u majáku. Casstillo del Morro, dobře zachovalá pevnost s překrásným výhledem na moře, leží u vjezdu do zátoky. Na všechny strany odsud míří již rezavá děla, ta by už Santiago neubránila. Pouze velký zvon na okraji pevnosti by možná ještě svoji úlohu byl schopen splnit. V prostorách pevnosti se nachází pirátské muzeum. Zběžně si prohlížíme vzpomínky na piráty z Karibiku a pak je vyhlížíme v dálce na obzoru. Nikde nikdo, tak jen fotíme krásné pobřeží a v pozadí Santiago de Cuba. Na obzoru není vidět ani nejbližší ostrov Jamajka.

Blíží se konec…

Naše dny na Kubě se pomalu krátí. Dnes večer nás převeze autobus Viazul, který jsme si už raději dlouho dopředu rezervovali do 760km vzdálené Havany, prohlídka města a večer nám odlétá letadlo domů do Čech. Tak Vám ani nevíme, zda se vůbec o Havaně rozepisovat,.. Je toho tolik. Je to naprosto odlišný svět oproti zbytku Kuby, je ovšem podobně rozmanitý a barevný, stejně jako její architektura a její obyvatelé. Prohlídku Havany začínáme v historické části. Rekonstruuje se na spoustě míst pod dohledem Unesco.

V téhle části pomalu zapomínáte, že jste na Kubě. Turistika kvete jedna radost, perfektní servis optikou evropského zhýčkaného turisty, jen nesmíte vkročit mimo rekonstruovaná místa, tam Havana pomalu místním padá na hlavu. V průvodci píší, že je na denním pořádku, že některá ze staveb se zřítí. U katedrály nafotíme ještě pár historických vozů a jdeme zabalit kola do hotelu Lincoln, kde jsme si nechali uschovat naše krabice na kola. Kola balíme na střeše hotelu a máme nádherný výhled na Havanu. K tomu se posilujeme pitím Cuba libre (rum s colou) aby nám práce lépe šla.

Poslední překvapení

Sjíždíme výtahem dolů do recepce a recepční se ptá jestli chceme zavolat taxi. Souhlasím, ale telefonující pán volá já vás vezmu, tak jo. Jdeme ven, ale před hotelem jsou jen malá vozidla a jeden autobus. Přemýšlíme, které vozidlo patří našemu řidiči. Ano hádáte správně autobus. Všichni tři nasedáme do autobusu a řidič nás veze na letiště. I když je v Havaně jen jedno mezinárodní letiště ptá se desetkrát na cestu a dokonce i dvakrát zastavuje u hlídky policie. Tímto naše putování a nezapomenutelné zážitky na Kubě definitivně končí. Za poslední kubánské peníze si v letištní hale kupujeme rum, který nám v Madridu při mezipřistání zabavují. Ještě že jsme část rumu ztrestali v letadle. No, nic to nemění na tom, že odlítáme domů. O zážitky se s vámi podělili Lenka a Marcel Hrdličkovi. 

Autor: Marcel Hrdlička