Každý rok společně s kamarády vyrážíme na cyklistické putování po vysokohorských pasech a průsmycích alpských velikánů. Pro tentokrát jsme si vybrali jedny z nejvyšších. Jedeme tři cyklisti a má žena Lenka nám bude dělat vozidlem doprovod. V pět hodin vyrážíme k dálnici směr Norinberk, ale celý český národ je na nohou, máme velkou šanci. Dnes zažíváme velký fotbalový svátek. Na mistrovství Evropy hrajeme semifinále Čechy:Řecko. Snažíme se lovit v německých rádiích stanice, které mají vstupy z mistrovství. Před Manheimem zastavujeme u parkoviště a jdeme rychle na televizi. Jak dnes již víte, chybělo nám štěstí. Tak trochu smutní vyrážíme vstříc vysněnému cíli. V brzkých ranních hodinách hledáme správnou odbočku z Grenoblu na silnici číslo n91 podél řeky Romanche směrem na Briancon. Jsme u cíle, zastavujeme ve vesnici Rochefailée a po dvouhodinovém spánku dáváme dohromady treková a silniční kola a šlapeme vstříc novému dobrodružství. V informačním centru ve vesnici Le Bourg-d’Oisans zjišťujeme předpověď počasí na následující dny a doplňujme informace o trasách. Předpověď je výborná, snad se vyplní. Projíždíme vesnicí a za mostem přes řeku Romanche odbočujeme z hlavní silnice k prvnímu  cíli. Jedeme po silnici, nám dobře známou, do lyžařského střediska Alpe de-Huez. Stoupá z vesnice Bourg d‘ Oisans ze 722m. Za pouhých 13km vyjedeme za pomocí 23 zatáček do ctihodné výšky 1860m. Není divu, že je každoročním bonbónkem při slavném závodě Tour de France. Počasí nám přeje, svítí sluníčko. Co víc si přát. Díky silničnímu závodu, který se zítra bude konat s námi jede vzhůru mnoho cyklistů. V horních partiích nás fotí profesionální fotografové a dávají nám své vizitky, abychom si prohlédly jejich fota a hlavně si objednali jejich výtvory. Je to opravdu skvostný pocit stoupat vzhůru za skandování kolem jedoucích automobilových turistů, kteří nám dodávají sílu k dalším metrům. Stačí i povzbuzení v podobě zaťaté pěsti ze zdviženým palcem vzhůru. Děkujeme...

V každé zatáčce je informativní tabule označující číslo zatáčky a nadmořskou výšku, tak stále víme, jak na tom jsme a co nás ještě čeká. Obdivujeme veliký skalní masiv, který je přes údolí. Je dobře vidět i bazén v kempu pod námi a my trochu závidíme těm, co se v něm cachtají, ale mokří jsme také, ale z potu. Z výšky zdolaná silnice pod námi se vine jako had. Zastavujeme vždy, když se chceme vyfotit nebo pokochat vrcholky Savojských Alp. Za kostelem ve vesnici Huez začínají ubytovací zařízení obývané převážně v zimních měsících. Na vrcholcích kopců leží jen malá vrstva sněhu, který slunce ještě nerozehřálo. Lyžařské vleky vedou na vrchol La Croix 2373m, ale i na Pic Blanc 3327m na jehož vrchol se můžeme jet podívat i dnes, bylo by to určitě prima. Trochu bloudíme mezi spletí obchodů a hotelů lyžařského Alpe de-Huez. Suvenýry jsou cyklistické dresy a upomínkové předměty k slavnému závodu Tour de France, který se letos jede obráceně a účastníci závodu zde skončí svou etapu až ke konci července. Alpe de-Huez lyžařské středisko světového formátu ležící cca 60km východně od Grenoblu. Geografická poloha a značná nadmořská výška zaručují středisku výjimečně kvalitní klimatické podmínky. Rozsáhlému lyžařskému území vévodí Pic Blanc (3300m), z jehož vrcholu vede kromě jiných i nejdelší sjezdovka Evropy La Sarenne dlouhá 16km. Vedle vynikajících tratí je atrakcí sjezdovka „Tunnel“, jejíž část je vyhloubená v ledovci. Středisko nabízí rozsáhlé možnosti volného lyžování na ledovci. Sníh v celém středisku je garantován do konce dubna, připraveno je i přes 410 sněhových děl. Alpe de-Huez  je jedním z nejoblíbenějších středisek Francie. Oblékáme bundy a cestou, kterou jsme vystoupali vzhůru frčíme dolů. Občas předjíždíme v zatáčkách i autobusy, kteří nás zdržují v našem bláznivém sjezdu. Ten je pro nás odměnou po zdolaném pasu. V údolí u řeky Romanche čeká Lenka a přichystala pro nás malé občerstvení. S plnými žaludky nasedáme na kola a šlapeme proti proudu řeky Romanche směrem na Briancon, kde nás cestou čeká  Col du Lautaret 2057m. Vítr nám přeje, nefouká jako vždy proti, ale lehce do zad, a tak si na krátké rovince užíváme pohody. U odbočky na Las Alberges je malá přehrada, kolem níž stoupáme vzhůru. Cestou musíme použít i blikačky, protože projíždíme tunely. Jedeme stále vzhůru, ale chvílemi ztrácíme výšku. Po pravici je nádherný kaňon, který vymlela řeka Romanche. U odbočky k lyžařskému středisku Les Deux-Alpes po výjezdu z tunelu se před námi otvírá přehrada Lac du Chambon. Po přehradní hrázi přejíždíme na druhou stranu údolí a proti proudu řeky Romanche stoupáme vzhůru, tentokrát máme řeku po pravé straně. Za přehradou se údolí více otevírá. Z levé strany stéká vodopád a na pravé po směru jízdy vzhůru pod vrcholy Le Jandri 3288m a Dome de Lauze 3568m obdivujeme ledovce Glacier du Mont-de-lans, Mantel, de la Virose. Údolí je malebné a průzračná řeka, která přímo čaruje dává přírodě šmrnc. Malý odpočinek si dáváme ve středisku La Grave odkud vede vyhlídková lanovka s pěti kabinkami za sebou, na Col des Ruillans 3211m. Odtud musí být nádherný výhled. Pomalu, ale jistě nabíráme výšku, čím jsme výš, tím je krajina hezčí. Ve výšce 2000m se na travnatém porostu pasou ovce. Přijíždíme na parkoviště. Před restaurací je cedule s nápisem Col du Lautaret 2058m, ano je to on, náš dnešní cíl. Po malém občerstvení se oblékáme a připravujeme se na 30km sjezd do Brianconu. Hned na začátku projíždíme tunely, potom už jen bez náročného šlapání jedeme dolů. Projíždíme lyžařskými středisky Le Monetier a Chevalier, poté už sjíždíme do Brianconu. U spojnice cest n91 a n94 odbočujeme vzhůru k místnímu kempu. Čekají nás už jen 3km, ale bohužel do kopce. Už jsme vyšlapali dnes dost a deficit spánku se ozývá. Máme co dělat vyjet do kempu. Nekonečný výjezd ale zdoláváme. Kemp je malebný, dřevěné chatky do kterých se nehrneme preferujeme raději vlastní stany. Vybíráme příhodný plácek odkud je vidět pevnost dole ve městě Briancon, máme jí jako na dlani. Na tachometru našich bicyklů je číslo 105km, tvrdé ale nádherné. Po očistě našich těl, doplnění kalorií a 12 stupňových iontů zalézáme chvíli za sluníčkem do spacáků. Já šlapu na kole i ve spaní a nohy i když jsou v klidu stále šlapou, alespoň se mi to tak zdá. Ráno se moc neválíme a po vydatné snídani a pitném čajovém režimu balíme a vyrážíme na druhou cyklistickou etapu. Sjíždíme k silnici č. 94 a po proudu řeky Durance opouštíme Briancon, který je v nadmořské výšce 1200m. Jedeme v údolí mezi třítisícími  kopci po levici a na pravé straně se tyčí Masiv Des Écrins, kterému majestátně vévodí vrchol Pic Coolidge 4102m, opravdová nádhera. Za vesnicí Prelles nabíráme 200 výškových metrů, ale ne na dlouho, okamžitě se cesta vrací v serpentinách zase spět k řece Durance. Jedeme po proudu řeky, klidnou jízdu nám trochu kazí protivítr. Hlavní silnici opouštíme u odbočky na Risoul. Známé lyžařské středisko pro tentokrát nenavštívíme, náš cíl je jinde a dál. Přes vesnici Guillestre, kde se silnice začíná zvedat, přidáváme výškové metry a pomocí klikaté silnice, která nám každou zatáčkou umožňuje lepší výhledy na vrcholky Savojských Alp. V zatáčkách je polní kvítí, které společně s travou dělá nádhernou kulisu této krajině. Občerstvení v podobě potůčků a pramenů upravených pro osvěžení turistů nám vyhovuje k doplnění tekutin. Risoul-Vars. Dynamicky se rozšiřující lyžařská oblast známá též pod názvem La Foret Blance(v překl. Bílý les) leží v srdci regionu haute Alpes (Vysoké Alpy) cca 100km JV od Grenoblu a cca 50km od Brianconu. Vznikla spojením středisek Risoul(1850m) a Vars (1650-1900m). Zajímavou atrakcí pro lyžařské experty je strmý svah, trz. Letmý kilometr, na kterém se každoročně pořádají závody ve sjezdu na lyžích i na horských kolech - současný rekord na lyžích činí 243,902km/hod, na kole 192km/hod. La Fofent Blance je jednou z největších lyžařských oblastí regionu Haute Alpes a díky vykazovaným 300 slunečných dnům v roce se řadí mezi jedny z nejlepších alpských středisek. Na okolních kopcích jsou vidět lyžařské vleky, které v letních měsících odpočívají. Jen některé slouží pro snadný výstup turistů, kteří se za dnešního slunečného počasí rozhodli pozorovat alpskou nádheru z výšky. Vítá nás lyžařské středisko Vars a komplex budov sloužící pro ubytování rekreantů. V lyžařské vesnici letní život neusnul a v krámcích je možné koupit mnoho suvenýrů a pohledů, které potěší blízké. Silnice stále stoupá a malou zastávku děláme za vesnicí u malého jezera před hotelem. Pas Vars jehož vrchol 2111m je už na dohled. Těch pár kilometrů uteklo jako voda. Občerstvení už na nás čeká u doprovodného vozidla. Kola na chvíli necháváme odpočívat a jdeme na malý průzkum okolí. Stojíme na prostorném parkovišti, kde je možné se občerstvit v restauraci a nebo nakoupit suvenýr v krámcích. Holé vrcholy okolní krajiny obrostlé travou mezi nimiž  se povalují kameny a řídce porostlé stromy dodávají krajině svou krásu. Proti nám je tyčí skalnaté vrcholky hor. Výhled je báječný, a tak mačkáme spoušť fotoaparátu a přidáváme snímky na kartu. Čas letí, ještě vrcholové foto před cedulí, navléknout bundy a hurá do údolí. Sjezd si náležitě užíváme při zastávce u malého kostela s velkými hodinami. Mirkovi utíká kolo, po opravě jedeme dál do údolí řeky Ubaye, která se k nám připojuje ve vesnici St-Paul. Pozorujeme řeku jak s přibývajícími kilometry zvětšuje svůj objem. Míjíme na kopci nad námi pevnost Fort de Tournoux. Dnešní cyklistické putování končí ve vesnici Jausiers. A je výchozím místem ke zdolání zítřejšího cíle Col de la Bonette2802m. Ve vesnici je cedule označující nadmořskou výšku a kilometry a hlavně se pyšní názvem nejvyšší pas Evropy. Stavíme stany v místním kempu, který je hned vedle náměstí. Jako malé občerstvení si dáváme pizzu, kterou na parkovišti prodával a před námi pekl prodavač v kempovém přívěsu. Po obhlídce vesnice navštěvujeme informační centrum a jsme rádi, že slunečné počasí má vydržet. Před západem slunce se jdeme vykoupat do místního koupaliště, do kterého přitéká potok z okolních kopců. Voda není zrovna nejteplejší, ale narodili jsme se u vody a malé osvěžení si nenecháváme ujít. Po večeři pozorujeme pár, který si do velkého stanu přivezl i peřiny stavění a vybalování jim trvalo přes dvě hodiny, ale vyrazili a to se počítá. Noc byla plná očekávání nového dobrodružství v podobě nejvyšší. Ráno si přivstáváme a po malé snídani vyrážíme na Col de la Bonette z vesnice Jausiers je v nadmořské výšce 1220m. Vesnice se nachází ve spodní části údolí, obklopená horskými velikány. Pomalu se rozjíždíme na vrchol vzdálený 23km. Silnice začíná stoupat hned od začátku a cedule, které jsou podél cesty nám nekompromisně ukazují kolik nám ještě zbývá. S přibývající výškou ubývá lesů a přibývá skalnatých masívů. Na travnatý palouček právě přistává se svým padákem paraglaidista a nahoře využívá poryv větru další. V této krajině to musí být nádhera.
Na paloučku hned u silnice je malá restaurace, občerstvení pro turisty, ale nezastavujeme a ukrajujeme další metry k vysněnému cíli. Počasí stále přeje, svítí sluníčko a obloha je vymetená. Malou zastávku děláme u potůčku, který kříží naší cestu. Kamenný most, kterým protéká je zajímavý a květiny, které rostou kolem potoka jsou fascinující, a tak fotíme. Šlapeme vzhůru a po zdolání několika zatáček objíždíme malé jezero, které je vedle silnice a u kterého užívají dovolenou turisti v karavanech pohledem a procházkami v přírodě. V nadmořské výšce 2300m jedeme kolem kamenné pevnosti, která podle našich odhadů dříve sloužila k vojenským účelům. Krajina v této výšce je zase odlišná od zbytku Alp. Je toho moc pro nás obdivovatele hor. Dobře, že každá část Alp je jiná. Proto musíme stále obdivovat nové skalní útvary a masivy. Tady kolem nás v nadmořské výšce nad dva tisíce metrů jsou kopce hnědé poseté malými kameny a mezi tím stejně zbarvená skaliska. Dokonalost tomu dodává ve spodní části zelený travnatý povrch a výš po zimních měsících ještě zbytky sněhu, opravdu nádhera.  Po strmém stoupání vyjíždíme k ostré levotočivé zatáčce a před námi se otevírá on náš cíl Col de la Bonette. Údolí, které je hned proti nám tvoří pohádkovou kulisu tomuto velikánovi, který je opředen dokola silnicí a vrchol z této strany připomíná čtyřcípou hvězdu. Vyrážíme kupředu, cíl už máme v dohledu a jede to samo vzhůru nám trochu pomáhá i vítr, který nám příznivě fouká do zad. Silnice se rozdvojuje na vrchol je zákaz vjezdu vozidel, někteří vyráží pěšky a drzejší a línější turisté jedou až na vrchol. Posledních sto výškových metrů je strmých, a tak lovíme na svých převodnících nejlehčí převody a stoupáme vzhůru k výškám. Posledních pár metrů projíždíme mezi zaparkovanými vozidly a množstvím lidi, kteří si vybrali stejný den na zdolání tohoto velikána jako my. Kola parkujeme naproti kamennému památníku. Před ním jsou narovnány automobilové veteráni značky Porsche. Zamykáme kola a jdeme po úzké strmé cestě vzhůru na vrchol. Jsme nahoře a užíváme si fantastických panoramat. Jen tu a tam mezi kameny vykukují malé trsy skalniček, každé mají jinou barvu. Ještě foto před památníkem, na kterém je psáno: ,,Silnice z Nice do Brianconu byla stavěna od roku 1860 za císaře Napoleona III a otevřena byla v říjnu 1961. Původně stavěna pro ochranu země na vojenské účely…“ Raději oblékáme teplejší vrstvy i když není zima a vyrážíme z 2802m směrem dolů, a tak brzdíme a užíváme si zaslouženého sjezdu, který je pro nás zase odměnou. Sjíždíme do 23km vzdáleného kempu, kde jsme trávili dnešní noc. V údolí je oproti vršku teplo, tak doplňujeme tekutiny a vaříme polévku a musíme ještě dobaštit buchty, které nám na cestu upekly maminky. Bouráme stany a vyrážíme údolím stejně jako včera podle řeky Ubaye po silnici číslo 900  směrem k městu Barcelonnette. Odbočujeme z obchvatu a jedeme prozkoumat město blíž, jdeme kolem kostela po dlážděné uličce starobylého města mezi obchody nabízející jak jinak než fotografie a suvenýry připomínající návštěvu tohoto kraje. Bohužel Lenka, náš řidič, netuší že jsme odbočili do města. A tak na nás čeká, ale my frčíme údolím k jezeru Lac de Serre Poncon. Řeka vedle nás sílí díky přítokům z okolních velikánů. Místní společnosti nabízejí jízdu na raftech a kajacích. Je sezona, a tak vidíme několik plavidel, jak zdolávají peřeje. Ve vesnici Le Lauzet-Ubaye čekáme na Lenku a schováváme se pod stromy, slunce má sílu. Po hodince čekání Lenka přijíždí. Protože čas pokročil nakládáme kola na střechu našeho vozu a sjíždíme k jezeru Lac de Serre Poncon a přes vesnici Le Sauze stoupáme vzhůru a poté znovu k přehrazenému jezeru. Cestou zastavujeme u skalních útvarů Les Demoiselles Coiffées. Jsou to útvary, která tady zanechala ustupující ledovcová moréna. U mostu v rekreačním středisku Savies-le Lac zastavujeme u jezera a jdeme se vykoupat. Voda je studená, ale je to prima osvěžení a odsolení našich těl. Dnes jsme rozhodnuti se přemístit do Brianconu, odkud máme naplánovanou zítřejší etapu. Využíváme kemp za Brianconem ve vesnici la Vachette. Vaříme večeři a chladíme pivní mok v potoce, který protéká podél kempu. Ještě chvíli povídáme o dnešních zážitcích a s příchodem tmy zalézáme do spacáků. I přes horší předpověď počasí, svítí sluníčko ale není tak teplo. Vyjíždíme od kempu a napojujeme se za vesnicí la Vachette na silnici č.94 a stoupáme do lyžařského střediska Mongenévre, které je v nadmořské výšce 1854m. Šlapeme po serpentinách v údolí na jehož konci je z dálky vidět pevnost v Brianconu. 600 výškových metrů zdoláváme celkem rychle po necelé hodině stoupání máme před sebou ceduli z názvem Mongenévre a za ní ubytovací zařízení a krámy plné suvenýrů a potravin. Lenka nám na posilněnou koupila čerstvé broskve a banány, to se to pojede. Po občerstvení v centru, které je obehnáno lyžařskými vleky nasedáme na kola a frčíme dolů. Hned za Mongenévrem je hraniční přechod mezi Francií a Itálií vlastně byl, jsme v zemích Evropské unie a přes hranice projíždíme bez ukazování pasu. Je to prima a věřím, že naše děti už nebudou ani věřit, že někdy takové hranice kdy byly. Projíždíme na italské straně přes lyžařské středisko Claviere. Za vesnicí jsou dlouhé tunely a rychle ztrácíme výšku. Z výšky vidíme holé svahy lyžařského střediska Sestriere, kde se pravidelně konají závody světového poháru, v roce 1997 se zde konalo mistrovství světa v roce 2006 zde proběhnou 20. Zimní Olympijské hry. Necelých 10km severozápadně od Sestriere, ve středisku Pragelato, je vybudován nový sportovní areál, v němž se budou odehrávat všechny běžecké a skokanské disciplíny v rámci ZOH-2006. Sestiere tato lyžařská oblast leží cca 80km od Turína v nejzápadnějším výběžku Itálie, menším dílem se rozkládá i na území Francie. Vznikla spojením středisek Sestriere (2035m), Claviére (1760m), Sansicario (1700m), Sauze d’Oulx (1509m) a francouzské Mongenévre (1854m). Celá oblast je propojena systémem lanovek a vleků a tvoří tak jednu z nejrozsáhlejších lyžařských oblastí Alp s poetickým názvem Via Lattea (Mléčná dráha). Vzdálené kopce jsou obklopené oparem, ale vedle nás vidíme zřetelně. Jedeme stále z kopce, sice ne už tak rychle. Po levé ruce máme říčku Dora Ripana, která má průzračně čistou vodu jako podstatně všechny alpské řeky, které hrají všemi barvami. Za městem Oulx najíždíme na silnici č.24 a vedle nás vede rychlostní silnice (dálnice). Mezi námi a silnicí teče řeka Bardonedchia. Silnice nám ukazuje, že neznamená když jedeme po proudu řeky dolů, tak že to bude z kopce. Nemůžeme se stále flákat z kopce, chvílemi stoupáme a pak klesáme zase zpět k řece. Při jednom z klesání Mírkovi utíká kolo, opravujeme a jedeme. Obdivujeme malebné vesničky, které mají střechy skládané z břidlicových kamenů. Obzvláště se nám líbí vesnice Exilles, která je před velikou pevností těsně vedle silnice. Nádherné střechy vesnice a uprostřed majestátný kostel, jak jinak než s kamennou střechou nám napovídá svými zvony, že je čas oběda. A tak pokračujeme prudkým sjezdem do vesnice Susa, kde Mirkovi opět utíká kolo naštěstí nejedeme tak rychle. S ubývající výškou stoupá teploměr výš a výš. V Suse je nadmořská výšky 650m a teplota dosahuje nad třicet stupňů. Za městem jehož centrum jsme si pro dnes nechali ujít si dáváme náš cyklistický oběd (tatranku a chleba) zapíjíme cocacolou. Je před námi další pas z názvem Col du Mont Cenis, a tak vyrážíme vzhůru z nadmořské výšky 650m, chceme vystoupat do výšky 2083m, a tak jedeme. Míra má dnes opravdu špatný den opět mu utíká kolo a na stejném místě zjišťujeme, že obšívka pod duší svým stářím ztvrdla na tolik, že likviduje duše. Tak Mirek rezignuje zastavuje Lenku v doprovodném vozidle nakládají kolo na střechu. Tento pas se nechává na příště a povzbuzuje nás ve vozidle o občerstvuje nás v zatáčkách, kde mohou zastavit. Tak s Pavlem rozjíždíme vražedné tempo podobné závodům, kterých se jako amatéři zúčastňujeme. Počasí se horší a opar se mění v oblačnost, která znemožňuje výhledy. Při stoupání opouštíme italskou zemi a přejíždíme opět na francouzskou stranu našeho putování. S přibývající výškou se i ochlazuje, a tak přidáváme na svá těla oblečení. Na vrcholu je přehrada Lac du Mont Cenis. Stoupáme po sypané hrázi přehrady, pod kterou chovají psí plemeno tažných psů Husky, jejichž štěkot se rozléhá po údolí. Před hrází je starý tunel a koleje, kterými v dobách výstavby hráze z údolí vozili stavební materiál. Leták v podobě pyramidy s dobovými obrázky to připomíná. Ale naše závodní tempo se přeměnilo v boj nás samých se sebou. Vjeli jsme do mraků a musíme nandat bundy. Ve vysokohorské krajině i když je zataženo jsou slyšet svišti. Jednoho vidím v chundelatém kožichu jak mě pozoruje a možná mi i fandí, že bez kožichu můžu tady přežít. Jedeme podél jezera Mont Cenis mraky už jsou na dosah. Deka mračen ležící nad jezerem nám znemožňuje božský pohled, ale nevadí příště bude třeba lépe, vždy nemůže být prima. Uplynulé tři dni nám vždy počasí přálo, dnes nám chce ukázat, že může být i hůř. Posilňujeme se čajem v restauraci uprostřed jezera a po návštěvě informačního střediska, které je v betonové pyramidě a po získání potřebných informací šlapeme dál. Nedaří se nám najít vrcholovou ceduli pasu, a tak podél dvou sedačkové lanovky sjíždíme dolů do města Lanstevillard. Cestou  zastavujeme a pozorujeme serpentiny plazící se jako had  do údolí. Vidíme, že se na nás žene déšť, a tak nasedáme na kola a před mraky jedeme dolu. Daří se nám a déšť nás dohání až ve městě Lanstevillardu, ale to už se schováváme v prodejně sportu, kde se snažíme sehnat novou obšívku pro Mirka. Podařilo se nám a vidíme na Mirkovi, že je šťastný. Už nevěřil, že pojede na zítřejší poslední etapu. Kupujeme francouzský chléb a jedeme stavět stany. Mezitím se počasí umoudřelo a začíná svítit sluníčko. Večeři zapíjíme francouzským červeným vínem, myslím, že si ho zasloužíme. Po královské snídani vyrážíme z  Lanslevillardu po silnici č.902 směrem na Val d‘ Isere přes Col de I’Iseran 2770m, který bude posledním pasem této výpravy. Hned za městem nás čeká pár serpentin a my si na rozdýchání dáváme 200 výškových metrů, ale hned zase sjíždíme k řece a pozvolna stoupáme podél řeky vzhůru. Ten nahoře nás má asi rád a přeje nám. Svítí sluníčko a i když je chladněji nevadí jedeme. Pozorujeme život kolem nás kromě autoturistů, kteří nás míjí a povzbuzují jedeme kolem místních obyvatel, kteří sečou trávu a pasou své kravky na svých políčkách. Podél cest jsou nádoby na mléko, které denně odváží do mlékáren. Za vesnicí Bessans se připravuje několik turistů na svůj výstup do skalistých hor k vrcholu I’Albaron 3638m. Mapy u nástupových cest jsou velkým pomocníkem pro turisty. Jedeme v nádherném údolí řeky Arc, kde krajina přechází od travnatých luk na malé lesnaté palouky a výše zelené palouky mezi nimiž vykukují skaliska, která přecházejí v souvislé skalnaté pohoří. Na jejich vrcholcích jsou už jen ledovce a sníh, který tu zbyl po paní Zimě. Nádherná podívaná. Údolím dojíždíme do vesnice Bonneval 1850m, kde se nachází také ski areál. Pro zajímavost na tomto konci světa, kde údolí končí  a odtud vedou cesty už jen vzhůru je 160 ubytovacích míst 4 hotely a 6 restaurací pro návštěvníky této oblasti. Radní starající se o vesnici se snaží skloubit materiály kamen a dřevo. Rybník v samém středu vesnice zdobí starobylý kamenný most a nádherné břidlicové střechy domů doplňují přírodní ráz krajiny (kéž by se to u nás chtěli také naučit). Ostrou zatáčkou ve vesnici začíná prudké stoupání na pas a jedeme na to. Po prudkém nástupu jedna zatáčka střídá druhou a nám se naskýtá úžasný pohled do údolí. Tří a půl tisícové kopce máme na dosah. Silnice odbočuje vlevo a my opouštíme údolí řeky Arc a pokračujeme podél říčky Lents, na které je pod námi betonová  přehrada s azurovou vodou. Po projetí úzkého kaňonu se před námi otvírá pohádkové údolí zakončené vodopádem. Nemůžeme se vynadívat, a tak zastavujeme u kamenného mostu a pořizujeme několik snímků. Čas letí. Nasedáme opět na kola a zdoláváme další zatáčky stoupání. Čím jsme výš, tím se krajina mění. V jedné zatáčce je volně ložené kamení a vypadá jako kamenná lavina. V druhé jedeme těsně kolem vodopádu, kde nám přes cestu přebíhá vypasený svišť. No jiný kraj. Za krátkým tunelem opouštíme údolí vodopádu a otvírá se nám nové údolí na jehož vršku vidíme sedačkové lanovky střediska Val d‘ Isere. Tignes-Val d’Isere jedna z největších oblastí Francie ležící v Savojských Alpách vznikla spojením dvou světoznámých středisek Tignes (2100m) a Val d’Isere (1850m). Dostala název Espace Killy podle místního rodáka a olympijského výtěze ZOH 1968 v Grenoblu J.C.Killyho. Až do nadmořské výšky 3656m se nad Tignes vypíná zaledněná hora se stejnojmenným lyžařským areálem Grande Motte, který nabízí i letní lyžování. V roce 1992 byla oblast vybrána pro pořádání olympijských soutěží v alpských disciplínách mužů. Dlouhou tradici má závod ve Val d’Isere na sjezdové trati O.K.(Oreiller-Killy), kterým se každoročně v prosinci zahajuje seriál závodu světového poháru. Sněhu je tu ještě dost a i když je červenec lyžaři prohánějí svá prkénka. V závěrečném stoupání projíždíme podél 2m sněhových bariér. A už jsme tady !?! Na kamenném podstavci je nápis v betonu „Col de I’Iseran, výška 2770m“. Pod  skalním masivem se krčí malebný kostelík. Nechybí restaurace a krámek se suvenýry. Opět společné vrcholové foto. Nutné oblečení pro sjezd  a jedeme… Sjíždíme podél lyžařských vleků a podél cesty je označení nejprve červené a posléze modré sjezdovky. To jsme nečekali, že v létě pojedeme po asfaltové sjezdovce, po které jsme se v zimě proháněli. Zastavujeme a obdivujeme město Val d‘ Isere  a okolí. Před městem strmý sjezd končí  a my v nadmořské výšce 1850m projíždíme městem. Brzdíme u sjezdovky , kde se jezdí světový pohár. Pokračujeme směrem na Moutiers podél přehrady Lac du Chevril za níž se rozprostírá lyžařské středisko Tignes. Projíždíme několika tunely  a za pomocí  světel a blikaček zlepšujeme naši bezpečnost. Po fantastickém několika kilometrovém sjezdu dorážíme do St.Maurice 900m nad nímž se tyčí lyžařské středisko Arc. Známé svým letmým kilometrem. Projíždíme kolem vlakového a autobusového nádraží kde parkují známé vlaky TZV a které přivážejí své turisty převážně za zimními radovánkami. Projíždíme kolem nádraží a na parkovišti supermarketu Lidl naše putování končí. Nakládáme kola na střechu našeho doprovodného vozidla a odjíždíme směrem domů. Putování alpskými průsmyky nám přineslo radost nad námi samými, uspokojení a nabytí energie z nádherné krajiny, kterou jsme projížděli. Po ukončení už jsme začali plánovat kam příště. No kdo jednou zkusí… nebo jsme blázni ale putování bylo prima. Jen Lence bylo líto, že jela autem. Za rok už si prý určitě vezme kolo. Všem které naše putování zaujalo ho vřele doporučuji je to nádherný výlet a poznání Savojských Alp. Někdy příště Francie Ahoooj.

Autor: Marcel Hrdlička