Dnes se přeneseme na africký kontinent a to přesně na severozápadní cíp Afriky do Marockého království. Pro návštěvu Maroka jsme si vybrali měsíc květen a jako dopravní prostředek zvolili kolo s plnou polní. Maroko představuje ideální cíl pro každého, kdo má chuť poznat exotiku a přitom necestovat daleko od domova a být v bezpečí. Po třech hodinách letu přistane člověk v orientu se smlouvajícími prodavači, horami ovoce a zeleniny, troubícími auty, mezi kterými se proplétají oslí povozy. Od pozdního podzimu do brzkého jara vládne na jih od Atlasu příhodné počasí na kolo. Teploty se pohybují mezi patnácti až pětadvaceti stupni.Na kole má cestovatel nejlepší možnost poznat místní krajinu a obyvatele. Při cyklotoulkách Marokem se cyklista dostane do zapadlých vesniček, kam cizinec zabloudí velmi zřídka. Vesničky vypadají jako před staletími a zachovávají si svůj tradiční způsob života. Zdi ze směsi hlíny a slámy (pisé) ohraničují uzavřený dvůr, ze kterého se vchází do domu s plochou střechou a hliněnou podlahou. Pokud Vás Berbeři pozvou k sobě domů, náležitě vás pohostí tajinem a marockým čajem. Tajine je směs zeleniny, sušeného ovoce a masa, která se peče v kónické keramické nádobě. Čaj, místními nazývaný marocká whisky, se skládá ze silného zeleného čaje, spousty cukru a máty. Je to příjemný osvěžující mok, který se dá pít celý večer. Při našem putování po Maroku jsme začali u vln Atlantiku ve městě Casablanca (arabsky Dár al-Bajdá) 3,2milionu obyvatel, ale místní tvrdí, že skutečné číslo je někde mezi 5-8 miliony. Cesta postupně stoupala úbočími Vysokého Atlasu pokrytými cedrovými a argamonovými stromy, po kterých lezou kozy a ukusují listy a ořechy. Uprostřed Vysokého Atlasu nás oslnily rudé skály v údolí Dadés, ale i překvapili drsná stoupání do pasů dosahujících 3000 m.n.m.

Naším cílem totiž nebylo jen hltat kilometry, ale především poznávat Maroko a jeho obyvatele ze sedla kola, mít čas na zastavení, hovor s domorodci a focení.

Z Casablancy se necháváme převézt místní autobusovou dopravou do městečka Fés, které je symbolickým srdcem Maroka. Fés nejstarší královské město s největší medinou v Maroku a s více než 1000 let starou mešitou a královský palác. Co je féská medina? Jedna z největších funkčních středověkých měst na světě a na seznamu světového kulturního dědictví Unesco. Uzounké křivolaké uličky a krytá tržiště přecpané všemi možnými dílničkami, restauracemi a prodejními stánky, ale i měšity, medersy, barvírny či koželužny.

Není divu, že naše první cesta ve Fésu vede do mediny. Procházíme úzkými uličkami a proplétáme se mezi davy turistů a stánkařů, kteří nabízejí neuvěřitelné množství zboží. Docházíme až k největší atrakci v této medině, kterou jsou bezesporu barvírny kůží.

Musíme si ale najmout mladého průvodce, který nás provází labyrintem uliček, ve kterých se dá velmi lehko zabloudit. Dovádí nás až k barvírnám.Koželužny jsou patrně dokladem toho, jak se v některých částech Maroka dodržovaly postupy, které byly vyvinuty již ve středověku. Marocká kůže a zejména féská, byla po celá staletí vysoce ceněna, dokonce patřila k nejcennějším na světě. Koželužny v Marrákéši a ve Fésu se během staletí proměnily jen nepatrně. Kůže jsou na trh stále sváženy na oslech, nádrže na vydělávání a barvení kůží se stále staví z hliněných cihel a dlaždic. Mistři koželuhové (výhradně muži) a jejich učedníci jsou dosud organizováni v rámci středověkých cechů a jejich zdravotní a bezpečnostní návyky jsou znepokojivě staromódní. Ke koželužně docházíme už za tmy. Nejdříve musíme v krámku vyzkoušet kožené pantofle a možná i díky tomu, že si i jedny kupujeme, nás vedou do míst kam se turisté jen tak nedostanou. Přímo mezi kádě koželužny, kůže v kádích dosti zapáchají, ale když vidíme, jak místní pracovníci jsou po kolena ve smradlavé vodě a propírají a vydělávají kůže, mají naše žaludky co dělat. Druhý den si kádě prohlížíme pěkně z výšky.

A hurá na kolo. Velice nás překvapuje počasí. Když jsme odlétali z Čech, bylo u nás na konci dubna kolem 15°C a v Africkém Maroku jen 7°C brr. Ve Fésu se k zimě přidává i déšť. Neodoláváme a vyrážíme těsně po deští na první etapu směrem k městečku Azrau. Bohužel za městem nás potkává takový přívalový déšť, že jsme za pár minut promoklí na kost a podle oblačnosti nevypadá, že se počasí umoudří. Vracíme se do Fésu na autobusové nádraží a první etapu přejíždíme autobusem. Mohu prozradit, že ve zbytku cesty se počasí každým dnem vylepšovalo až na nesnesitelných 40°C.

Z města Azrau se nám již daří vyrazit bez problémů. Stoupáme do pohoří Atlasu po asfaltové cestě a začínáme si zvykat na okolní přírodu plnou pastvin a cedrových lesů a hlavně na místní obyvatele.

Před námi se začínají otevírat nádherná údolí s řadou potoků, které po staletí přetvářejí tuto krajinu. Zastavujeme se u vodopádu, ke kterému vede široká cesta a dole přímo u burácející vodní tříště nabízejí místní obyvatelé turistům tajin a čaj. Každá říčka místním obyvatelům slouží jak na zavlažování políček, mytí, ale i praní svršků a koberců, které jsou ozdobou každého příbytku. Protože jsme se ocitli v arabském světě, tak ženy jsou zahalené a nesmí se fotografovat. Na děti a svobodné slečny se Alaha zákaz nevztahuje. Za vodopádem Azrou vjíždíme do vysokých cedrových lesů, kde žijí opice druh Makaků. Makak magot je opice dorůstající výšky až 75 centimetrů a váhy až 15 kilogramů. A opravdu při jednom sjezdu pozorujeme, jak se kolem nás neobyčejně ohýbají stromy. Zastavujeme a vidíme, jak za chvíli běhají přes silnici a z uctivé vzdálenosti nás pozorují. Když se snažíme přiblížit, tak utíkají do hlubin lesa. Tak se jen nerušeně díváme. Na chvíli opustíme pohoří Atlas a přenocujeme ve městě Khénifra v hotelu.

Během cesty jsme převážně spali v hotelových a u ubytovacích zařízení Berberů. Na večeři si dojdeme do místních restaurací na kuře nebo Tajin.

Na náš první pas převyšující 2000m stoupáme před městem Bohmia u vesnice Azerzou. Kolem nás se tyčí hory dosahující 4000m a krajina se mění každou chvíli. Jednou jsou kopce porostlé vzrostlými keři a za zatáčkou hora plná kamení nebo jílovo-písčitou zeminou anebo se na vrcholu tyčí skalní masiv. V údolí se zelenají políčka s jetelem a pšenicí podle mohutnosti říček.

Po zdolání prvního pasu následuje sjezd a další strmé stoupání. Asfaltový koberec se začíná pomalu vytrácet, až za pár kilometrů mizí na dobro. Tak kličkujeme mezi kameny po prašné cestě a drtíme výškové metry na nejlehčí převod. S přibývající únavou dosti těžce snášíme oblibu místních dětí, které nás vidí již dálky, že přijíždíme na kolech a běží k nám a nahlas volají:Turisti jedou. A ze všech zákoutí ulic se sbíhají k cestě a běží podél nás. Chvílemi ve větších osadách kolem našich kol běželo až dvacet dětí a všichni do jednoho na nás jako „kafemlejnek“ stále volali: „Dej bonbón, tužku, peníze.“ a stále dokola. Bosky běží kolem nás a snaží se dostat do našich brašen a uzmout malou památku na ty dva co jedou na zajímavých kolech. Samozřejmě, že tužky a bonbony dětem rozdáváme, ale když dětí je kolem nás a v každé zatáčce přes deset, tak bychom nemuseli v brašnách mít nic jiného než bonbony. Při zdolávání jednoho z nejtěžších pasů, který je tak strmý, že ho nemůžeme vyjet, s námi běží velké množství dětí. Od křičících dětí, které s námi běží přes pět kilometru, nám pomáhá pán. Hlučné děti zahání křikem a kameny jako psy.

Jeden chlapec se vydrápal mezi kameny, aby s námi mohl vyjít až navrchol a za to, že pomohl Lence s tlačením obtěžkaného kola, dostal zaslouženou odměnu. Z kopce sjíždíme do údolí už za tmy a stavíme si stan za baráčkem opuštěného obydlí. Při vaření večeře nás nachází schované za domem pasáček ovcí a ptá se, jestli nepotřebujeme pomoci. Máme trochu strach, ale jak se později ukázalo, nehrozilo nám za celou dobu žádné nebezpečí. Ráno se umýváme v potoce. Krajina se nám večer zdála liduprázdná, ale nyní je plná pracujících lidí, kteří společně se svými všudypřítomnými oslíky obdělávají svá políčka, která umí uživit celé rodiny. V oblastech Vysokého Atlasu je 100% negramotnost, ale po francouzské nadvládě mluví převážná většina obyvatel jejich jazykem.

Vyrážíme údolím řeky Asif Agheddou, která místy pohltila cestu a my musíme sundat botky a brodit. Místní když vidí naše počínání, tak nás ujišťují, že sundávání bot je zbytečné. Tak že brodíme v nich a místy nám výška vodního toku zaplavuje i naše brašny.

Opouštíme řečiště a opět vzhůru na další pas tentokrát 2500m.

Po cestě, kterou jsme si vybrali pro naše putování, nepotkáváme za celý den jediného turistu. Jsme tu my a příroda a nikdo jiný. Jen v údolích samozřejmě místní obyvatelé, vyhánějící svá stáda koz a zřídka i ovcí do osad v nadmořských výškách kolem 3000m.

Párkrát se nám stalo, že nás předjížděla motorizovaná kolona turistů v terénních vozech a kolem nás rozvířili prach. Když nás vidí, tak zastavují a snaží se nám pomoci jednou kusem salámu, vodou anebo i pivem, které je v Maroku nedostatkové. Po cestě jsme hladem nestrádali, vždy jsme projížděli vesničkou, ve které byl obchod a pravidelně i trh s pomeranči a rajskými jablíčky.

Před vesnicí Agoudal si na pár kilometrů zkoušíme asfaltový povrch silnice, jehož hlavní tah nepokračuje naším směrem.

Po pár kilometrech začínají opět výmoly a prašná silnice. Zabarvení červených skal kolem nás připomíná Grand canyon v USA a my mezi nádhernými skalními útvary pomalu stoupáme na nejvyšší pas našeho putování do 2980m Tinzi-n-Ouano před městem Tilmi.

Po zdolání pasu se před námi otvírá nádherný kaňon, podle kterého jedeme přes dvacet kilometrů po klikaté cestě stále dolů. Tají se nám dech nad tou krásou, co tu příroda vytvořila.

Sjezd ukončujeme v nezapomenutelné soutěsce Dadés. Soutěska Dadés je příjemná, vede skrz mandloňové a fikovníkové háje, kolem pohádkových skalních útvarů a působivých Kaseb a Ksarů. Kasby jsou pro nás architektonickou školou o tom, jak z uplácané hlíny postavit obrovské stavby se staletou životností. Pravda, nesmí příliš pršet, ale tato podmínka je zde splněna více než dostatečně. Roční srážkový úhrn za Atlasem je menší než 500mm a většina z nich přichází ve formě přívalových dešťů. Kasby jsou pevností většinou čtvercového půdorysu se čtyřmi mohutnými věžemi v rozích a masivní bránou. V Kasbě sídlila celá velká rodina či rod a v případě potřeby se tam musela vejít včetně domácího zvířectva. V údolí Dadés je přes 1000 Kaseb.

Před údolím začíná opět asfaltová silnice, po které opouštíme tuto část Vysokého Atlasu a podhůřím hor dojíždíme do města Warzazát, který je předělem mezi Vysokým Atlasem a Anti-Atlasem.

Posledním pasem, stavějícím se nám do cesty před Marrakechem je nejvyšší asfaltový pas Maroka Tizi-n-Test 2092m.

Před stoupáním nám teploty převyšující 40 stupňů pořádně prohřívají kosti a my si myslíme, že už z horka blouzníme, když vidíme na stromech podobných olivovníkům, jak kozy ve velkém množství lezou po stromech a pojídají listí a bobule. Češi, kteří nás o pár kilometrů dále předjíždějí na motorce, prozrazují, že místní farmáři ze strávených bobulí od koz vymačkají z této hmoty olej. Stoupání na pas není nikterak náročné a my přespáváme v útulném hotýlku na vrcholu. Z něhož pozorujeme západ slunce dole v údolí. Z nejvyššího pasu je pro nás odměnou sjezd podél řeky Oued Niiss do města Asni, ze kterého je nádherný pohled na nejvyšší horu Maroka Jbel Toubkal 4167m. Městem Asni jsme se nadobro rozloučili s pohořím Atlasu a sjíždíme dolů do údolí do turisticky přecpaného Marrakeche, kde naše cyklistické putování končí.

Marrakech – perla jihu, jak označovali dávní arabští básníci, má odlišný charakter od ostatních královských měst. Díky své poloze na důležitých křižovatkách cest je toto čtvrté největší město v Maroku stále považováno za hlavní město jihu Maroka a jako takové přitahuje obchodníky a kupce s okolních nížin, z Vysokého Atlasu a ze Sahary. V Marrakechi procházíme starým městem (medinou), která je plná stánků, kde místní obyvatelé nabízejí od koberců, oliv až k berberským šperkům vyrobených na sahaře.

Na hlavním náměstí je možné koupit přes den před vámi namíchané koktejly z čerstvého ovoce a po setmění na dřevěném uhlí opečené všechny druhy masa s různými přílohami. Z Marrakeche se vracíme do Casablancy, kde naše putování začalo. V Casablance si nenecháváme ujít unikátní mešitu postavenou národem sobě. Je to jedna z perel moderní náboženské architektury, kterou nechal podle projektu francouzského architekta Michela Pnseaua postavit otec současného marockého krále Muhamadda, král Hassan II. Na realizaci mešity pracovalo přes 30 tisíc dělníků a řemeslníků a proinvestováno bylo zhruba 800 milionů amerických dolarů. Aby byl zajištěn dostatek potřebných financí, byly v celé zemi po dobu stavby organizovány dobrovolné sbírky. A my musíme jen konstatovat, že stavba se skutečně povedla a byla za naší cestou třešničkou na dortu.

Shrnutí cesty: na naší sedmnáctidenní cestě jsme strávili 12 dní v sedlech kol a vystoupali na 12 pasů převyšujících 2000m. Překonali 13 000 výškových metrů a našlapali 1000km.

Autor: Marcel Hrdlička