Nepodařilo se nám sehnat dobrodruhy na cestu Islandem, a tak jsme se rozhodli o objetí ostrova sami na vlastní pěst bez cestovní kanceláře já Marcel a moje žena Lenka. Naším bydlištěm je Brandýs nad Labem položený v Polabské nížině. Cesty za zvlněným terénem většinou vedou do chráněné krajinné oblasti Kokořínska. Na delší cyklistické putování bez CK nás přivedli snoubenci Lucka a Michal z Prahy, kteří již tento ostrov zdolali dvakrát. Zkušenosti z cest již máme. Podařilo se nám zatím na kolech objet několik krásných míst např. Korsika, Korfu, Mallorca, Sardinie, část Norska a mnoho míst Rakouska i Čech. Tyto ostrovy nás natolik okouzlili, že jsme se rozhodli o zdolání toho největšího v Evropě, kterým je Island.
Tento ostrov nabízí mnoho přírodních úkazů. Jako většina těch, kteří se chystají na dovolenou se začínáme zajímat o zem, v které chceme strávit volné dny. Blíže se informujeme o počasí. Lenka pomocí Internetu zjišťuje, že teplota se pohybuje od 7 do 15°C. Co nás trochu rozhazuje krátce před naším odletem je zemětřesení 6,6 stupňů Richterovy stupnice v okolí Reykjavíku. Zdravotní stav nás také trochu trápí. Marcel má pásový opar oprovázený bolestmi pod žebry a lehkými horečkami, ale co se dá dělat letenky jsou koupeny. Před odletem máme trochu strach. Lenka zjišťuje že do letadla může být na osobu pouze jedno zavazadlo o hmotnosti 20kg. Máme velký problém. Marcelovo kolo i s nákladem váží 50kg a Lenky 40kg. Večer před odjezdem pečlivě rozdělujeme věci do vaků na kola a příručních zavazadel. Na letišti nám spadne kámen ze srdce, když zjistíme, že letecká společnost SAS převáží kola zdarma plus 20kg zavazadlo, a tak se do této hmotnosti bez problémů vejdeme. První shledání s Islandem - Koukámez okénka letadla a první co vidíme je sníh a sníh. "Vždyť je to stejná krajina jako jsme loni viděli při přeletu Grónska." Pokládáme si otázku: "Ale to přece není možné?" Za chvíli se z reproduktoru ozve hlas letušky: "Letíme nad Islandem a pod námi největší ledovec Evropy Vatnajökull." Pak chvíli vidíme táhnoucí se mraky nad Islandskou nížinou a přistáváme na letišti v Keflavíku. Krajina vypadá nepřívětivě. Rovina a v ní láva sem tam porostlá mechem. Po smontování kol se vydáme proti větru do nedalekého kempu v Nárviku.

1.den - Na kole fouká silný protivítr, musíme ze sebe vydat vše. Chvílemi se na tachometru objevuje rychlost 8 km/h, a to dřeme jako koně. Okolní krajina není nic moc a my přemýšlíme, do čeho jsme se to dali. V depresi uvažujeme o návratu do Reykjavíku,o zapůjčení automobilu a objetí ostrova. Snažíme se i stopovat, ale vše bezvýsledně.

Když to vypadá, že se vítr uklidní, začíná hustě pršet. Postupně se okolní krajina mění v krásně zelený koberec. A my přijíždíme do města Hverageroi. Při stavění stanu se na nás směje i první sluníčko. U městečka Hverageroi je geotermální činnost využívaná k vytápění skleníků, kde Islanďané pěstují různou zeleninu. Vypěstovaná zelenina slouží pro potřebu obyvatel.

2.den - Od rána svítí slunce. Hned po pár ujetých kilometrech potkáváme proti sobě cyklistu s brazilskou vlajkou na kole. Pozdravíme se navzájem "Hi!" A jsme šťastni. "Nejsme jediní blázni na Islandu na kole." Etapu končíme u sopky Hekla. Krásný pohled na tuto horu tyčící se v této krajině. Opravdu nádhera. Poslední výbuch Hekly byl v roce 1991 byl viditelný na vzdálenost několika kilometrů a mrak popela pokryl velkou část Islandu.

3.den - Vyrážíme od sopky Hekla k oblasti Landmannalaugaru. Po ušlápnutí pár kilometru končí asfaltová idylka a začíná lávová poušť posetá kameny. Když nás míjí automobily, je to jako prašná smršť.
"Hurá." Zase asfalt. Bohužel naše radost netrvá dlouho, protože začíná foukat silný protivítr. Před přehradou na řece Pjórsá odbočuje silnice vpravo, asfalt končí a my šlapeme mezi lávou, kam nám to láva dovolí. Projedeme podél přehrady a po překonání kopce vjíždíme do údolí před horami. Údolí je plné lávy a lávového písku. Láva je nádherná a i strašidelná. Menší kousky připomínají Marcelovi domov, a to chvíle kdy vynáší popel z kamen a zbytky nedohořelého uhlí dělají různé tvary. Láva má podobné tvary, ale o mnoho větší. V dáli jsou vidět víry, které připomínají obrázky z pouště. Po projetí lávovými kameny začíná pouze lávový písek, kola se v něm boří a my musíme tlačit. S našimi koly se brodíme asi 8 km v úmorném vedru až k jezeru na řece Tungnáá.Při dnešní etapě pálí sluníčko tak silně, že se natíráme krémem každé půl hodiny, ale stejně to nepomáhá. Marcel se spálil tak, že má opuchlý spodní ret a celé červené čelo. Vjíždíme do oblasti Landmanalagur. Nádherné duhové hory pokryté zbytky sněhu. Přijíždíme do kempu posazeného ve skalách. V oblasti Landmanalagur je geotermální činnost a nejhezčí přírodní bazének na Islandu. Z jedné strany kopce teče horký pramen o teplotě 80°C a z druhé potok. V místě, kde se voda mísí je příjemné koupání.

4.den - Po ušlapání 5 km zjišťujeme, že cesta směrem k oblasti Eldgja je zavřená. Ale co teď! Cesta zpátky by nám zabrala tři dni, a to hrozné brodění pískem? Tak to zkoušíme projet i přes zákaz. Jedná se o 30 km, a pak by to mělo být dobré. Zjišťujeme, že přes cestu je velké množství sněhu. Jezero poblíž skal zalilo cestu, která tudy vedla. Musíme se tedy vrátit. Dojíždíme zpět k Landmanaláguru odkud volíme cestu autobusem do Helly, a pak do Víku. Dneska konečně potkáváme dvoje Čechy, kteří cestují po Islandu stopem. Krajina u Víku je krásně zelená s vysokými skálami, na nichž hnízdí rackové chechtaví, dělají takový povyk, že nemůžeme vůbec usnout.

5.den - Etapa z Víku přes Asár do Kirkjubaejarklausturu.. Počasí se zkazilo je 12 °C mlha, fouká slabý protivítr. Trasa vede dlouhými rovinami. Příroda není moc záživná, jen černý písek. Před Kirkjubaejarkleusturem je láva porostlá mechem. A okolo se v dáli tyčí hory, ze kterých tu a tam padá krásný vodopád. Pod ním je vesnička se stádem ovcí připomínající část Šumavy. Za cedulí vesnice potkáváme Terezu a Jakuba z Prahy stopující stejným směrem a společně nazýváme po česku Kikirikí. U jednoho z vodopádů se ubytujeme a posloucháme, jak se voda tříští o kameny. Docházíme do města doplnit zásoby a velice nás překvapuje, že u benzínové pumpy a i v obchodech pracují převážně děti starší 10-ti let. Zjišťujeme od mladých prodavačů, že si tímto způsobem vydělávají na studium. Mladí prodavači nás provázejí po celém ostrově.

6.den - Je zataženo, mraky sedí nízko, fouká protivítr a my se blížíme k největšímu ledovci Evropy Vatnajökull. V okolí nejstaršího kostelíka na Islandu Kalfafell jsou skály porostlé travou a malými stromy mezi nimiž padá vodopád. Nádhera pro oči.Z ledovce Vatnajökul vytéká ledový jazyk Skeibarárjökull pod nímž se rozprostírá černý písek a před námi dlouhá rovina z lehkou zatáčkou. Po ubytování v národním parku Skafttafell se vydáváme k vodopádu Svartifoss s nádhernými skalisky připomínající náš Kamenický Šenov a v nich nádherný vodopád. Dál se neodvažujeme ani chodit, protože mraky plynou tak nízko, že jsou na dosah. Z kopce je vidět dlouhá rovina a Marcel povídá: "Vidíš ten most?", tak tam nám zbývá do cíle etapy ještě 25 kilometrů a nám se to zdá nadosah. Potom nás ještě čeká návštěva ledovcového jazyku Skaftafelljökull a my obdivujeme mohutnost ledovce, který je tak divně černý. Ale má své ledové kouzlo. V kempu potkáváme naše známe z Kikirikí a jsme potěšeni. Na tomto místě se nachází více cyklistů. Do stanu uleháme s velkou prosbou a prosíme toho nahoře, aby zítra svítilo slunce a my jsme viděli jezero Jokullsarlón v celé své kráse. "Vždyť jsme se na něj těšili už z domova?"

7.den - Ráno nás probouzí štěbetající ptáci a sluníčko, tak se nám přání vyplnilo a my vidíme největší horu Islandu Hvannadalshnuhur 2119 m. Tu jsme včera kvůli mrakům neviděli. Cesta kolem ledovce vede po rovině. My pozorujeme jednotlivé jazyky ledovce jak prostupují skrz hory. Pohodu z krásy, která je kolem nás nám kazí velký černí ptáci. Ti na nás totiž nepříjemně nalétávají. V průvodci nám radí: "Při napaden í ptáků nad sebou mávej hůlkou." Ale kde ji vzít na kole. Nezbývá nám než křičet a mávat rukama nad hlavou a ujíždět jako o závod pryč od hnízdiště těchto potvor. Byl to velice nepříjemný pocit pro jistotu si raději nasazujeme helmy. Dojíždíme k jezeru Jokullsarlón společně s holandským cyklistou Thorem. Jezero je obklopené jakousi kamennou bariérou, a proto se nám neukazovalo z dálky. Přejíždíme most přes řeku vytékající z jezera po které plují kusy ledu a mizí nenávratně v oceánu. Za mostem odbočíme vlevo a čekají nás hejna racků, kterými musíme projet, ale oproti velkým černým ptákům je to v pohodě. Po jezeře je možná projížďka obojživelným vozidlem, a tak zakupujeme lístky na palubu. Vydáváme se na plavbu. Před námi jede malý gumový člun a dělá nám cestu. Modrá průzračná voda a led od modrých do bílých odstínů plující po jezeře. Pastva pro oči. Protože v okolí není žádný kemp, tak dojíždíme do vesničky Gerdi, kde přenocujeme.

8.den - Vyrážíme z městečka Gerdi směrem na Hofn po par kilometrech končí asfalt a mi zdáli vidíme, že silnice se upravuje. To je vždy pro nás cyklisty velký problém na zkypřené zemi po Greidru se opravdu špatně šlape. My kličkujeme mezi kameny a hledáme optimální stopu. Jedeme kolem ledovce a pozorujeme jazyky ledu, které vytékají mezi horami a zkrášlují okolní ráz krajiny. Nekonečná rovina nás opouští za městečkem Hofn. Také se pomalu loučíme i s ledovcem. Kopečky začaly táhlým stoupáním, které mělo 16%. My si musíme trochu šáhnout na dno svých sil, ale není to zas tak hrozné, protože kopec po 1,5 km končí a po něm nás odvděčí nádherným sjezdem k blízkému oceánu. Na něm pozorujeme, jak se plaví velká výletní loď. Po pár ušlapaných kilometrech se dostáváme do oblasti Stafafel, kde je krajina hornatá a jsou vidět i první stromy. Dnešní den začínají mraky a fouká protivítr, ale vše jde podle plánu.

9.den - Ráno je sice pod mrakem, ale těšíme se, že pojedeme podle oceánu a budeme se kochat horami, které padají přímo do vody. Když už máme oceán nadosah, rozfouká se silný protivítr a obrovská mlha, která se přižene od Atlantiku nás do sebe vcucne jak vysavač. Musíme se rychle přiobléknout a dokonce zapnout blikačky, které jsme si mysleli, že tady budou zbytečné. Náš pokojový teploměr, který s sebou vezeme ukazuje v mlze pouhých 7°C. Před městečkem Djupivagur se mlha trošku zvedla víš a nám začala dřina mezi houpáky. Máme kopců plné zuby, sjedeme jeden kopeček a před námi je další. Okolní krajina, která se nám chvílemi otevře ukazuje, jak ustupoval ledovec a udělal nádherné výhledy. V Djupiváguru nás na chvíli zastihne déšť a my se schováváme v místní restauraci, kde si dáváme kávu. Hledíme na druhou stranu zátoky Beruf kam okem je to vzdušnou vzdáleností 2km, ale my musíme zdolat 50km. Po přečkání deště se vydáváme znovu na cestu k řece Likavotn, kde plánujeme nocleh. Při došlápnutí k řece zjišťujeme, že cesta do kempu vede do hor, přímou cestou nahoru, a tam vidíme pouze mlhu. Rozhodujeme se, že popojedeme k dalšímu kempu, který je vzdálený 25 km. Po 5 km končí asfalt a začíná pršet. Po úmorném boji s deštěm se dostáváme do vesničky Berunes totálně promrzlí. Zde je kemp společně s turistickou ubytovnou. Tady se tyčí jediný stan, přechodný domov našeho kamaráda Thora. Je nám zima a my se rozhodujeme vyzkoušet ubytovnu, kde je topení. Jdeme se zeptat majitelky kolik stojí ubytování. Cena za jednu noc je na jednoho v přepočtu 1200,- Kč. Je to docela hodně, ale asi to zkusíme. Strach z prochladnutí a rozum nám káže připlatit. Při placení se dáváme s majitelkou do řeči o naší cestě a zemi, ona změkne a účtuje nám ubytování pouze za jednoho. Po usušení věcí si užíváme měkké postele a tepla. Musíme uznat, že po deseti dnech přišla vhod.

10.den - Etapa Berunes směrem na Egilstadir Do rána se počasí moc nezměnilo, je mlha, pouze 12 °C. Po uvážení v městečku Breisdavík se rozhodujeme z důvodu špatného počasí využít možnost jet autobusem. A etapu do Egilstadiru překonáváme autobusem. V Eegilstadiru svítí slunce a my si užíváme po delší době odpočinku. V kempu potkáváme naše krajany novomanželé Matějkovi z Prahy.

11.den - Cesta z Egilstádiru. Prvních 18 kilometru šlapeme proti větru po asfaltové sinici lehce do kopce. Míjí nás manželé Matějkovi ve vypůjčeném voze a my jim naposledy máváme a loučíme se i s asfaltem. Po vyšlapání kopce odbočíme vlevo a užíváme si nádherného sjezdu k řece Jokulsá á Dal. Poté si vychutnáváme cestu v údolí s lehkým větrem do zad až k řece Gilsá. Odtud začíná stoupání pouští. Proti nám rozpoutává hotové peklo fouká silný protivítr s počasím okolo 10°C. Písku okolo máme opravdu plné zuby. Lenka zažívá uprostřed pouště velkou krizi a odmítá jet dál. Schováváme se za písečnou dunu a snažíme si odpočinout a doplnit energii. V kopcích písku okolo nás není ani živáčka. Krajina je šedá a velice nehostinná. Proti nám potkáváme pár cyklistů ze Anglie. Na trase se setkáváme s oranžovými baráčky sloužící podle průvodce k přečkání špatného počasí. Dojíždíme až ke kostelíku Mobrudalur s malou farmou, kde je malinké občerstvení uprostřed pouště. Kolem ovce marně hledají pár stébel trávy. V občerstvení poprosíme milou paní jestli můžeme přespat a ona nám to povoluje. Ukazuje nám krásný plácek před občerstvení, kde stavíme náš stan. My se přesvědčujeme, že Islanďané jsou velice přátelští lidé.

12.den - Z Mobrudaluru pokračuje cesta stále pouští. Okolo nás vidíme hory pokryté pouze pískem. Dojíždíme až do vesničky Grimstadir, kde stavíme stan. Od dvojice cyklistu ze Anglie, které jsme potkali v poušti jsme se dozvěděli, že cesta z Grimstadiru k vodopádu Dettifoss je špatně sjízdná na kole. Proto se pokoušíme o stopování. Po dvouhodinovém čekání, kdy se kolem nás přeřítilo pouze několik aut se rozhodujeme vzít kola a 30km k Dettifossu došlapeme. Po dvou kilometrech se objevuje značka oznamující 50 km hrboly. Značka bohužel nelže a my se drkotáme k Dettifossu v poušti. Po strastiplné cestě nás čeká opravdová nádhera.
Vodopád s největším průtokem v Evropě (193 m3/s) je opravdový skvost v této krajině. Na nás se usmívá sluníčko a my dýcháme pohodu okolní krajiny. Cesta zpět je poněkud horší. Už nemáme tolik sil, a proto jedeme pomaleji. Přijíždíme zpět do malého kempu, kde jsme postavili stan.Tady nikdo není, jen spousta otravných mušek a my.

13.den - Cesta Grimstadiru k jezeru Mývatn vede po prašné cestě mezi lávovými poli. Zde je jasně vidět, jak se Země pohybuje. Konečně vidíme asfalt. Míjíme dvojici cyklistů bez bagáže a poznáváme v nich Terezu a Jakuba. Jedou od jezera Mývatn na vypůjčených kolem k vodopádu Dettifoss. Před oblastí Namájfal odbočujeme vpravo k sopce Krafla, na které je elektrárna využívající geotermální činnost. Nádherné solfatarové pole a čerstvá láva z erupce v roce 1984. Láva hraje odstíny černé až hnědé podle stáří. Kráter Vítí na nás dělá veliký dojem svou nádhernou tyrkysovou barvou od sopky Krafla sjíždíme z kopce k oblasti Namajfal, která je pod červenou horou u níž to všechno bublá a vře. Přejíždíme kopec a otevře se nám pohled na jezero Mývatn a městečko Reykjahlíd. Kde máme naplánovány 2 dny odpočinku. Odpočinek strávíme výletem na Askju a návštěvou Husavíku. V kempu u jezera Mývatn jsou miliardy komárů, kteří se při bezvětří rojí a je jich všude mnoho. Jediná výhoda je, že proti komárům u nás neštípají. Večer jdeme relaxovat do místního termálního bazénu, kde si užíváme bazénku o teplotě vody 37 °C společně s Terezou a Jakubem smýváme prach z předchozí cesty v poušti.

14.den - Vstáváme brzy ráno a spěcháme na autobus společnosti Askjatour, který nás doveze k sopce Askja. I když není jasno obdivujeme okolní lávu rozprostírající se kolem nás. Když autobus prokličkuje měsíční krajinou zastaví před kráterem. Za mírného deště následujeme průvodkyni z části po sněhu a lávové cestě až ke kráteru Vítí a jezeru, které v roce 1907 přehradila láva. Při návratu zpět se nám na chvíli otevře obloha a my obdivujeme okolní krásu.

15.den - Od hotelu Reykjahlíd odjíždí pravidelný autobus do Husavíku. Tady na nás čeká loď, která nás doveze do oblasti velryb. Počasí nám příliš nepřeje, fouká silný vítr, jemně prší a je 5°C. Loď vyráží v deset hodin z přístavu k velrybám. Máme štěstí vidíme 25 delfínů, 3 minkewhale a 1humpackwhale. Bylo to pěkné, i když se naše žaludky docela pohoupali. Po návratu z Husavíku rychle balíme a stan a vydáváme se na druhý břeh jezera Mývatn do oblasti pseudokráterů. Večer stále fouká silný vítr a mrholí.

16.den - Cesta do Akureyri. - Znovu na kole. Vyjíždíme ze Skutustadiru směrem na Laugar. Pár kilometrů za jezerem Mývatn končí asfalt a před námi zase bohužel upravují silnici. Snažíme se dojet stavební stroje grejdry upravující silnici a předjet je, protože nám není pochuti jet po neudusaném písku. Za vesnicí Laugar zdoláme kopec a při jeho sjetí se nám otevře krásný pohled na vodopád Godafoss.

Po nabažení vodopádem nasedáme znovu na kola a po asfaltové silnici pokračujeme zeleným údolím až k Eyjafjordu, kde se nám otevírá pohled na město Akureyri. Naše dnešní ubytování máme nadosah.
 
17.den - Vyrážíme z Akureyri směrem na Varmahlíd. Počasí nám moc nepřeje, začíná hustě pršet. V městě Engamíry, které je poslední na této trase, se zastavujeme a jdeme se ohřát do místní farmy a rodinné restaurace. Čekáme, zda se počasí neumoudří, ale po osmi hodinách čekání to vzdáváme a stavíme stan. Majitelka restaurace je velice příjemná a dává nám možnost uvařit si v její kuchyni.

18.den - Ráno už neprší, ale stále fouká silný protivítr. Zdoláme sedlo Kinnafjal dosahující vyšky 1100 m. Sjíždíme pomalu dolu k odbočce Silfrastadir, kde se vítr otáčí a my si na úseku 18 km užíváme povětru. Ve vesničce Varmahlíd se přecpeme americkou stravou (hranolky, obalované kuře a cola). Při následném 20km stoupání uznáváme, že konzumace jídla uprostřed etapy není nic moc. Po ušlapání pár kilometrů u nás zastavuje automobil a v něm naposledy potkáváme Terezu a Jakuba mířící k nejsevernějšímu mysu Islandu. Ubytujeme se u řeky Svartá, kde si užíváme i trochu slunce.

19.den - Ráno vyrážíme podél řeky Svartá k vesnici Langamíry, zde odbočujeme vlevo a podél řeky se snažíme projet mezi ledovci. Cesta údolím stále stoupá vzhůru a my bojujeme o každý kilometr s větrem. Když se cesta vyhoupne až na náhorní plošinu nedá se už s větrem bojovat. Slézáme z kol a tlačíme je. Zastavujeme proti jedoucího cyklistu, který je celý zahalen. Lenka se ho ptá na nejbližší kemp. Dozvídáme se že oranžová budka slouží pro turisty jako záchrana je vzdálena 40 km což při naší rychlosti 4 km/h znamená celý den . Jako blesk z čistého nebe vidíme v dáli dráty vysokého napětí končící v elektrárně. Jelikož je to poslední místo, kde je možné se schovat. Využíváme této možnosti a sjíždíme k budově elektrárny na řece Blandá. Přichází k nám mladý muž a my ho prosíme o možnost přečkání špatného počasí. Naší prosbu může vyřešit pouze vedoucí elektrárny. Vedoucí elektrárny pan Gmundur nás zve na oběd. Tady potkáváme našeho cyklistického přítele Thora z Holandska se kterým se potkáváme již od Skaftafelu. Po obědě nás vedoucí elektrárny zve na prohlídku elektrárny a my se noříme výtahem do 200m hloubky k turbínám. Při odpolední kávě nám vedoucí elektrárny sděluje že vítr o síle 20 m/s se neuklidní a vyhlídky na příští dny jsou podobné. Pan Gmundur nám nabízí přenocování a nebo odvoz do kempu Hveravellir. Volíme druhou variantu, protože čas do odletu našeho letadla se krátí. Pan Gmundur nás odváží a při cestě nám odpovídá na naše dotěrné otázky. Dozvídáme se o letošní velice dlouhé zimě trvající až do května. V oblasti Hveravellir je geotermální činnost s přírodním jezírkem, které s radostí využíváme. I když fouká silný vítr a teplota se pohybuje okolo 7°C. Velice nás mrzí, že okolní ledovce, které máme nadosah nevidíme z důvodu nízké oblačnosti. Celou noc skoro nespíme, protože vítr o rychlosti 25m/s nám lomcuje se stanem s takovou silou, že se nedá usnout.

20.den - Dneska nám počasí zase nepřeje stále zataženo, déšť a teplota 8°C. Rozhodujeme se cyklistickou etapu mezi ledovci vzdát a využít autobusovou dopravu k vodopádu Gullfoss. Při cestě autobusem fouká stále vítr, ale mraky se začínají roztrhávat. A my obdivujeme okolní krajinu. K vodopádu Gullfoss přijíždíme za sluníčka. Obdivujeme nádherný vodopád, který je perlou Islandu.

Od vodopádu Gullfoss se vydáváme do 15 km vzdálené oblasti Geysir. Po ubytování jdeme obdivovat třetí největší Geysir na světě Strokkur geysir.

21.den - Šlapeme střídavě po asfaltu a šotolinových cestách až na kopec za městečkem Laugavatn, kde se nám otvírá krásný pohled na Pingvelir. Zamykáme kola a obdivuje místo prvního parlamentu a velice patrný zlom evropské a americké desky. Svítí sluníčko a my máme chuť se ubytovat, ale zkušenost předchozích dní nám velí jet dál. Po asfaltu dojíždíme do města Mosfellsbaer. Zde využíváme místního termálního bazénu a s radosti nádherně prožitého dne uléháme do spacáku.

22.den - V ranních hodinách nás budí déšť, který bubnuje do našeho stanu. I přes hustý déšť se balíme a ujíždíme 30km do středu města Reykjavík. V dešti stavíme stan do vodou promáčené trávy a po navlečení posledních suchých věcí vyrážíme na prohlídku města. První, co navštěvujeme je dům, kde se prezidenti USA a SSSR dohodli o snížení stavu jaderných zbraní. Další zastávkou je u pobřeží zakotvená vikingská loď, na jakých se plavili bájní mořeplavci. V centru si prohlížíme budovu parlamentu a také věznice. Bílá vlajka na její budově oznamuje, že zde momentálně nesídlí žádný "zákazník". Samozřejmě nezapomeneme ani na místní muzeum. Tady si nad velkou panoramatickou mapou ostrova připomínáme celé naše třítýdenní putování po Islandu. Ani tady si nemůžeme odpustit koupel v termálním bazénu hned vedle našeho kempu.

23.den - Z Reykjavíku vyjíždíme bez deště, ale před odbočkou na Grindavík začíná zase pršet, a proto se rozhodujeme jet přímo do kempu v Nárviku, kde je možnost se schovat v teplé místnosti a usušit věci. Do kempu dojíždíme úplně mokří a promrzlí, protože teplota 10°C nám ukazuje stinnou islandskou tvář. A my jsme šťastni, že už jsme v posledním kempu, kde strávíme dvě noci.
 
24.den - Fouká stále silný vítr a prší. Tak se rozhodujeme, že k Modré Laguně dojedeme místním autobusem. Pěkné koupání v této laguně je opravdovou lahůdkou na konci našeho pobytu.

25.den - Ráno vyrážíme na poslední 5-ti kilometrovou túru po Islandu vedoucí na mezinárodní letiště v Keflavíku. Je zataženo, ale nám fouká povítr, a tak skoro bez šlápnutí dojíždíme poslední metry na Islandu. Náš tachometr se zastavil na 1520 km. Ve 13:00 odlétáme směrem do Kodaně, a pak domů do České Republiky. Island na nás udělal veliký dojem, ale aby si některý ze čtenářů nemyslel, že zdolání Islandu na kole je procházka růžovou zahradou. My jsme se na tuto výpravu náležitě připravili nakoupením gorotexového oblečení a kompletního termo-prádla, které nám na Islandu velice pomohlo přežít nepříjemné počasí. Naše kola značky Amulet Husky a Trek neměly žádné závady a dovezly nás až k vytouženému cíli. Jen letecká společnost nám po příletu do Čech ukázala co se může stát. Lenky kolo s námi domů nepřiletělo a počkalo den v Kodani jako by chtělo ještě cestovat. Marcelovo kolo utržilo vážnou ránu. Rozlomená zadní přehazovačka vypovídá o zacházení se zavazadly na letištích. Na tuto cestu jsme se důkladně připravovali delšími výlety na kolech po naší vlasti a zdoláním nejvyšší hory Rakouska Grossglokneru. Věříme, že tuto krásnou a neponičenou i když pro nás Čechy dosti drahou zem navštíví mnoho dalších českých cyklistů. A nebudou se tam prohánět na svých miláčcích jen Němci, Holanďané a Francouzi.

Autor: Marcel Hrdlička