Slovensko,

jak ještě pojmout bikerské cestování do země nám nejbližší? Váchal tu s Calmetem pod paží a Tarzanem po boku hledal wampýry. Nevrlý zaskočen civilizací zatratil „Horní zemi uherskou“ pro množství zákazů, zápachů, tlusťochů, cizinců a asfaltu, sbalil se a odešel dál po karpatském oblouku. Šmíd prohlašoval Slovensko za krásné, protože se na něj dá jet celou noc vlakem a Kundera se vyznal z lásky ke Slovenkám, protože ve chvílích největší rozkoše dělají „joj“. V dobách, kdy kruh byl malý a měl protáhlý tvar ČSSR, nám tahle země s jejími horami byla zatraceně dobrá. Připadala mi přese všechno taková trochu svobodnější. Tak ještě jednou na známá místa, ze sedla biku vypadají vždy jinak, vzdálenosti se zkrátí, krajina zpřehlední, vyniknou souvislosti. Po letech je vše přirozeně trochu jiné a vyzkoušíme si, jak fungují trhy s ubytováním, s potravou, jak se daří místním vidlákům a tak vůbec.  

Jízda začíná

Horský hotel Bartoška na 790 m.n.m. pod sedlem Malý Šturiec nad Turčianskými Teplicemi poskytl vše potřebné na první noc a i parkování pro mikrobusík na týden. Tady balíme co nejmenší baťůžky a vydáváme se v transalpistickém stylu „nalehko“ na týdenní přejezd. Je konec května 2016, už celkem teplo. S sebou jen náhradní ponožky, návleky, jeden dres, náhradní destičky, sporné je jestli brát  ručník. Postarat se o nás musí místní, kteří ovšem, pravda, zatím nevědí, že k nim přijedeme. Leč naše víra, že vidlák vidláka neodmítne a trhy fungují i na Slovensku je pevná.   

Hned za Bartoškou do terénu, do sedla Malý Šturiec stoupáme po žluté a pak dál po červené nádherná lesní šotolinka, horský hotel Králova Studňa. Zírám, že dnes až sem terénní cestou jezdí autobus (!). Za chvíli jsme na Križné, i když tlačení se nevyhneme.

Hodně jsem toho v téhle Velké Fatře prožil. Dnes bikerská idylka hřebenem směr Ostriedok, traverz Suchého vrchu, kde člověk neví jak už to kolo vzít. Kyšky, poprvé jsem tady, kus pod salaší, bivakoval před 40 lety (bez jednoho měsíce). Chata pod Borišovom je decentně vylepšená, polévka skvělá a pivo před klesáním do Lubochnianské doliny se snese.  Snést je potřeba místy ovšem i kolo. Za to dolinou to frčí. Lubochňa má v nás dříve studujících nádech kadlubu, kde to vše vznikalo, zakládající sjezd tu byl.  Asi je dobře, že dnes už na Kollárově domě není na fasádě ani stopa po pamětní desce, možná by, ale bylo lepší dát sem desku výstražnou.

Hledání prvního noclehu naznačuje mírný nedostatek nabídky. Obecně platí, že slovenský vidlák má představu, že do jeho výsostného zařízení přijede partia, alespoň deset lidí, ubytuje se nejméně na týden či lépe na 14 dní. Pochopení pro styl „jedna noc a jedeme dál“, zatím až tak moc nemá. Zásada „ubytování hledá bikera, nikoliv biker ubytování“ se tu jen pomalu prosazuje.  Ale nakonec šťastně v Lubochni i jinde na jednu noc bydlíme. Tady ve vile v šesti na jednom pokoji za 15 EUR na jednoho se snídaní. Nuže dobrá, mohli být levnější. Pstruhy mají jen mražené, inu nejsme v Albánii či v Rumunsku, zaostalých zemích, kde Vám pstruhy přímo naloví a hned šup s nimi na talíř. No, ale první halušky obstály.

Noční liják a ranní start do Chočských vrchů. Sotva přejedeš jedny hory, jsou tu zase jiné. V Komjatné mají místní vidláci vytopené sklepy, všude bahno. Lituji je, ale od další cesty přes vrch Hrádek mne neodradí. Když doma trasu půl roku promýšlíte, tak Vás bahno přece nezastaví.  Nejprve předpokládaná, z mapy vyčtená, nádherná jízda po lukách, výhledy na všechny strany, Rozsutec, Choč… Pak bahno, bahno, bahno, ale co vždyť se to omyje. Ovšem bitvu o sedlo Oroktoj v Altajské tundře mi to trochu připomene. Asi víte, že když se kolo dokonale obalí bahnem, tak s ním prostě nehnete. Nějak jsem to dovlekl na louky a zase to šlo. Očistit kolo na náměstí v Dolním Kubíně byl, ale hloupý nápad. Z krásné čisté plochy by mne určitě vyvedla policie. Prchám raději po zavěšeném mostě za řeku Oravu a začíná nám stoupání na Oravskou Maguru.  K chatě na Kubínské Holi je to dřina, nad ní je to jen o něco horší. Zato ten hřeben po červené, to je báseň. „Biking na hranici snů a skutečnosti“ někdo někdy o něčem napsal. Než ovšem přijde klouzavé, lesáky rozježděné bahínko v lesních partiích. Nadávám si za nápad nechat vzadu Racing Ralf. V dešti ze sedla Prislop se nám nahoru na bahnitý hřeben poznamenaný nejspíše i nadále těžbou nechce. Rychle ve mně uzrává nápad – necháme tady ty zalesněné oravské hřebeny a stáhneme se na planinu Svorad za Chočské, ta červená co tam vede do Borového u Kvačianky je bezlesná, bude dobře sjízdná a tak volám do Malého Borového, ať přichystají v penzionu Borovec šest postelí, halušky a borovičku. Slibuji, že tam budeme nejpozději ve 20.00 hod., i když tomu nevěřím a dávám si v baťůžku navrch baterku.  Nádherná cesta, to si dejte – především v úseku Malužiná – Borové.

Vpadám do dveří penzionku ve 20.01 hod. Celkem dnes 80 km/2000 m stoupání, bahno až za ušima. Ušima nám za chvíli lezou halušky a asi se mísí s tím bahnem. Pivo a borovička. Upadám v malém pokojíku. Přemýšlím při usínání, jak je možné, že tachometr naměří 2 000 m stoupání a GPS 2 400 m na stejné trase. Už delší čas se mi zdají přehnané údaje o stoupání uváděné podle GPS na různých trasách na internetu.   

Bikerská rána jsou zde v Malém Borovém skvostná. Po opulentní snídani nasednete na bika, pár metrů asfaltu  a jste v šmiglavém  terainu  Kvačianské doliny. Transalpisticky neobvyklé zastavení  -  prohlídka obnoveného mlýna a usedlosti v dolině, přece jen potřebujeme trochu přibrzdit a tak norma „cesta je cíl“ jde trochu stranu. „KáPéČé“ se tomu říkalo.  Skvostný monolog místního nadšence. O malém Slovensku, kde se všecy znajú, historii, Vavro Šrobárovi, kulometu namířeném z pracovny přes Dunaj…….. . Je to sympatický a vzdělaný chlapec. Doporučuji mu ještě pár knížek k přečtení a mrzí mne, že se nechytá na v mé paměti někde zastrčené téma o Pavlu Orságu versus Štůrovci, které mi znovu naskočilo při průjezdu Dolním Kubínem. Kvačianka je historickým spojením Oravy a Liptova. Úroveň obou oblastí se už dnes srovnává, ale přesto Liptov už je trochu jiný svět. Kapitalismus na svém vítězném tažení. Vzpomínky u kajakářského kanálu v Liptovkém Mikuláši. Stejně to byla hovadina zkoušet to tehdy sjet v kánoi.  Trochu socialistický, ale přijatelný hotel Borová Sihoť, kdysi mne tu bolela hlava z piva Šariš. Parádně umytá kola, relax v příjemném prostředí přilehlého prázdného kempu a Ruda padá s táckem se šesti borovičkama a třemi pivy. Navrch k tomu má nakopnutý palec. Ráno, ale hlásí, že palec už je „jako nový“.   

Noclehy jsou úhelnými kameny cest praví Nevrlý. Ten další je až za Nízkými Tatrami na Horehroní. Drevenica v Šumiaci. Bereme to tam jednoduše přes Priehybu do Helpy a nakonec je z toho krásná etapa díky horehronským loukám mezi Helpou a Šumiacem a výhledům z nich na Královu Holu.  Šumiacká Drevenica je moc dobře vedený objekt. Majitelka se snaží a má svou koncepci. Vše je střízlivé, nic nabubřelého, moc se mi líbí – Drevenica i majitelka. Po čtvrté hodině ranní majitelka vybíhá na louky, je do tohohle kraje zamilována. 

Stoupání na Rudohoří po žluté z Červené Skály po žluté, to je chvilka dřiny. Na Muráňské planině je to zklamání. Kde jsou koně? Dál po červené na Studňu a pak na Nižnou Klakovou to je bikerská pohádka. Pak se najednou červená zakroutí, ztrácím orientaci, těžce vláčíme kola zarostlým traversem, vidíme Vysoké Tatry tam, kde přece vůbec nemají být, přichází bouřka, bloudíme, těžba, stroje, polomy. Díky Bohu, že jsme už na sedle Burda. Nová útulna, možnost přespání se spacákem. Vedoucí „Otík“ nám vypráví jak si touristé na tu červenou značku mezi Nižnou Klakovou a Burdou stěžují. Bez kola to, ale nemůže být ono. Z Burdy je už to brnkačka na sedlo a salaš Zbojská. Tady máme jediný předem zamluvený nocleh. Dnešní den měl být odpočinkový, ale bylo toho dost. Večer bylo podle itineráře v plánu přejíst se haluškami a opít se  borovičkou - to stíháme jen tak z 50 % . Pokud jde o halušky, tak doby , kdy bývaly vzácností jsou dávno pryč. „Němáme – sú pracné a lacné“ říkali v podnicích hromadného stravování v době řízeného hospodářství. Dnes je vaří všude a tak trochu zapomínají, že by si člověk občas taky dal něco jiného, však on to trh časem srovná.

Ráno vstáváme na Zbojské do deštivého mraku a tak to opití doháníme po pár km na Chlpavici. Prší, v příjemné „salaši“ (možnost ubytování i bez spacáku) usedla čtyři děvčata, bikerky a jen dva chalani, rozkřiklo se po kopcích. Dřevaři v širém okolí nechávají práce, odhazují v časném dopoledni pily, opouštějí traktory uprostřed strmých svahů a slézají se z hory na tu parádu. Harmonika, tanec, borovička. Hlášky dělného lidu: „Kdy bude na Slovensku nejlépe? Až budou všichni Cikáni studovat při zaměstnání“.  Našim děvčatům se líbí v náručí dřevařů. Nakonec se mi daří udržet kázeň a odpoledne sjíždíme do Čierného Balogu. Kdybych tak já chtěl zůstat na salaši plné drvoštěpek, hned by to věděl celý náš rodný Vidlákov, mumlám si radši jen pro sebe.      

Čierný Balog je známý svou atrakcí – železničkou a hned vedle nádražíčka nacházíme krásný Zelený dům. Postavila ho v roce 1906 židovská rodina Fischerů se třemi dcerami starozákonných jmen. Měli obchod, prodávali sekery, pily, vše do lesa a určitě také půjčovali peníze, na úrok. Musel to být krásný svět, lichvářského Shylocka bych v tom hned nehledal. Začínalo překrásné 20. století, všude plno práce, rozvoj, dřevařům se dařilo, nová železnička. Roku 1939 včas rodina vycítila, co se chystá. Prodali dům a pryč odsud. Prý skončili v Austrálii. Ne všichni asi měli tu možnost, ne všichni byli tak prozíraví. Téhož roku byl vyhlášen Slovenský štát a vše nakonec vyústilo v inspiraci norimberskými protižidovskými zákony. Tomu citu židů pro blížící se zlo bychom měli naslouchat. Dnešní majitel je velmi příjemný člověk s pochopením pro naše potřeby, vítajtě (welcome) malinovice ve sklípku. Dům nádherně zrekonstruoval a vede ho jako penzion. Vnitřek domu je takový, inu starozákonný.  Tokajské víno a diskuse o společných dějinách. Opět TOP nocleh.

Medvědi útočí

Ráno co nejrychleji zpět na hřeben Rudohoří dokud je hezky a neprší – po silničce těch 500 -600 m výškových odsýpá a jsme na sedle Tlustý Javor. Skoro 1000 m.n.m. a po červené  hřebínkem přes Obrubovanec až na Zákluky. Nádhera, nádhera. Příjemně sjízdný hřeben, louky, les a neskutečné výhledy.

Před vrcholem Zákluky opouštíme červenou (dolů nesjízdná) a vychytávkou podle GPS a pak i jakéhosi značení sjíždíme na Hronček. Hurá na Tri vody, tam se rozhodneme jak dál podle počasí. Ve sjezdu Ruda najednou něco křičí, myslím si, že hledá cestu, je mi to divné, je tu docela jednoznačná. Ale on křičí „pomoc - medvědi !“  Medvídě mu přeběhlo přes cestu a on vjel mezi ně a medvědici. Naučil se za to krásně napodobit její vyceněný chrup a houpavou chůzi. Bude mít hezké vyprávění u nás ve Vidlákově na Silvestra. Teď pryč odsud. Považoval jsem slovenského medvěda za bájné zvíře, které se vyskytuje jen v pohádkách a ve vyprávění dřevařů a horalů. Zase jsem ho přímo neviděl, ale Rudovi věřím. Na blízké lesácké chatě nám bratři Slováci věnují petku piva a tak si obalujeme nervy a už se tomu smějeme.     

Asi to bylo znamení po sedmi dnech tohle dobrodružství zakončit. Prší. Bereme to přes Osrbie na vlak do Banské Bystrice.  Den a přejezd končí trochu dramatickým nastoupáním z Banské Bystrice, ovšem GPS omylem na Kremnické vrchy. Ani se mi nechce mluvit o tom, že už to není úplně legrace -  tyto kopečky jsou proslulé tím, že jsou opravdu plné medveďov. Docela jsem rád, že potkáváme ozajstného slovenského bikera, který nám objektivně vysvětluje naši situaci. Ideální čas jsme trefili - na jaře a za soumraku vylézají prý nejvíce. Přijde mi to jak adrenalinová vyjížďka do výběhu pro medvědy v zoo. Křičíme, zpíváme, zvoníme, ve sjezdech příjemně řvou mokré kotoučovky, mám obavy, že to nějakého méďu spíš přivede k zuřivosti. Několik manévrů nahoru, dolů, uf -tenhle pařez zase nebyl medvěd, korekce trasy těsně před Kordíky, oddychnu si, když konečně a ještě za světla najedeme na silnici v Harmanci i za cenu drastické ztráty výšky. Už je toho docela dost a jsme zpátky na Bartošce.

Bylo to bikerské dobrodružství, takové domácí. Váchalovské wampýry jsme nepotkali, medvědům  jsme ujeli.  Zákazům jsme se vyhnuli, asfalt většinou objeli a Kunderovi ani nadále nemáme důvodu nevěřit to o těch Slovenách.  Slovensko je skvělé, bikerské, Slováci jsou rovněž skvělí, přátelští, občas trochu vidláci, prostě jako u nás.

Dalo to 440 km a 8000 tis metrů stoupání. Stoupání měřeno přes VDO. GPS ukázala mnohem víc. Ověřeno, že Slovensko je ideální země pro bikery nalehko.

TOP

Z trasy - hřebenovky Velké Fatry, Oravské Magury, Rudohoří od Tlstého Javoru na západ

Z bydlení - Drevenice Šumiac a Zelený dům v Čierném Balogu

Z jídla - halušky, halušky, halušky

Realizovaná trasa

1. Hřebenovka Velké fatry (mapa Velká Fatra 121) - Královská

Chata Bartoška – žlutá na sedlo Malý Šturec - po červené na hotel Králova studňa – po červené na vrchol Križná – dále po červené na Ostriedok – traverz Suchého vrchu- těžký sestup na  Kyšky – po modré k chatě Borišov – před chatou odbočit na rozc. Močidla -  po žluté směr Lubochnianská dolina – – Lubochnianskou dolinou do Lubochně (23 km).

Nocleh Vila Hanka

60 km

1148 m

2. Skrz Chočské vrchy na Oravu hřebenem Oravské Magury (mapy Chočské vrchy 111, Orava 102 a Západné Tatry 112)

Bahenní

Lubochňa  – přes Váh (po mostě) – Svošov- po červené ústí Komjatné doliny ( – i dále po červené do obce Komjatná –  přes  Hrádok bahnem – Jasenová ( – Vyšný Kubín - po žluté směr chata na Kubínkej Holi - po modré na hřebenovku, po červené hřebenem – sedlo Prislop – Oravský Podzámok – Pokrývač – Malatiná – po červené velké Borové.

Nocleh penzion Borovec

77 km

2000 m

3. Z Oravy na Liptov (mapy Chočské vrchy 111 a Nízké Tatry 123)

Přejezdová

Velké Borové – po modré a pak po červené Kvačianskou dolinou  - Kvačany ( – po silnici do Sielnici – Liptovská Ondrašová  (14 km) – průjezd Liptovským Mikulášem – okolo kanálu pro vodní slalom – Liptovský Hrádok .

Nocleh hotel Borová Sihoť

42 km

407 m

4. Přes Nízké Tatry na Horehronie (mapa Nízké Tatry 123)

Horehronská

Liptovský Hrádok - sedlo Priehyba -  po silničce zčásti po žluté do Helpy (9 km) – loukama a kousek po silnici do Šumiac

67,5 km

1167 m

5. Rudohořím I (mapa Stolické vrchy 135)

Halušková

Šumiac – po silničce Červená skála nádraží– po žluté na Velkú Lúku - po červené na Studňu – dále po červené na Nižnou Klakovou (13 km) – stále po červené (zčásti těžký zarostlý traverz) na sedlo Burda – traverzem Fabova Hola a dále po červené Zbojská .

Nocleh salaš Zbojská

46 km

1153 m

6. Rudohořím II  (mapa Stolické vrchy 135)

Deštivěborovičková

Zbojská – Chlpavica – borovička – Čierny Balog

Nocleh penzion Zelený Dom

24 km

224 m

7. Rudohořím III (mapa Veporské vrchy 134)

Medvědí

Čierny Balog - na sedlo Tlustý Javor  – po čevené pod Zákluky – odtud neznačenou cestou do ostré zatáčky (skoro 180°) a sjezd na Hronček  – Kamenistou dolinou po červené a pak odbočkou vlevo – medvědi  - dál přes Tri vody – Osrbie – vlakem do Banské Bystrice – směr Kordíky – před nimi odbočka do Harmance – silnice na sedlo Malý Šturiec 

74 km

1641 m

Autor: Mirekbik (mirekbik@seznam.cz)